Z obsahu knihy:

Předběžné poznámky

Ve své knize Reinkarnace, odpověď na záhadu člověka, která uvádí do myšlenek opakovaných pozemských životů a byla napsána pro neanthroposofické čtenáře, jsem jednoduchou formou popsal, jak se při početí inkarnuje duchovní bytost člověka, jeho individualita. Podle  názoru zastávaného v této knize si Já před početím hledá své rodiče, a to nejen proto, že zde jsou osudové vazby, ale také proto, že je nutné určité dědičné vybavení a vhodné prostředí, aby se uskutečnily záměry z doby před narozením, které jsou přinášeny z duchovní preexistence a karmicky podmíněny předchozím životem na Zemi. Co se však stane, když vybraní rodiče zabrání přicházející individualitě v přístupu v  předvídané inkarnaci např. antikoncepční pilulkou? Musí vyhledat jiný manželský pár, neboť se již stala zralou pro inkarnaci, ale nepředvídaná situace může na nepřipravenou duši působit jako velká zátěž. Snad proto máme tolik nešťastných dětí.
Dnes se zdá, že mnozí, zřejmě i anthroposofové, zastávají názor, že rodiče jsou před začátkem těhotenství svobodni ve svém rozhodnutí, týkajícím se početí, tedy že se rodiče mohou svobodně rozhodnout, zda chtějí nebo nechtějí mít dítě. Použití antikoncepčních prostředků je pro ně k dispozici zcela volně.
Ale snad nejde přece jen o to, zda my – snad k naší radosti – chceme mít dítě, ale zda dítě, tj. lidská bytost, která se chce inkarnovat, potřebuje nás. V tom by spočíval jiný aspekt rozhodnutí se pro dítě. Pak by tomu nebylo tak, že by ke spojení preexistentní lidské bytosti s fyzickou tělesností, kterou mají poskytnout rodiče, docházelo až při postupujícím těhotenství.­ Rozmanité karmické vztahy se zřejmě musejí vyskytovat již před početím. Musím zde podotknout, že u Rudolfa Steinera se lze dočíst o rozmanitých druzích karmických vztahů a detailně a přesněji o celém procesu inkarnace, který s tím souvisí. Byla zkoumána také otázka, zda tyto předpoklady inkarnace jsou dnes vůbec dány, a pokud již z velké míry nedostačují, proč tomu tak je, proč se to tak stalo, jaké by to mohlo mít následky, jaké další vyhlídky pro vývoj lidstva ještě existují atd. Co se stane s lidskou bytostí, která k nám nemůže přijít, když už se stala zralou pro inkarnaci? Inkarnuje se v Číně, Africe, Brazílii? Jsou ještě jiné náhradní možnosti?. V následujícím výkladu se pokusíme vypracovat anthroposofické předpoklady, s jejichž pomocí bychom mohli doufat ve vyjasnění v této oblasti.
Předkládaná práce nemůže úplně vysvětlit tento inkarnační problém. Chápeme ji jako „pracovní materiál“, který má podnítit především anthroposoficky orientované čtenáře, kteří se zajímají o život před narozením, stejně jako lékaře, faráře a vychovatele k dalšímu zpracování tématu. Obsahuje mnoho obšírných citátů a přesné odkazy na literaturu, aby jednotlivá místa z textů mohla být studována, ověřována a posuzována v souvislostech, v nichž se nacházejí. (Úryvky z textů, které se mi vzhledem k tématu zdají důležité, jsem zvýraznil kurzívou. Citáty z děl Rudolfa Steinera jsou doloženy pomocí citací jednotlivých svazků bibliografického vydání (Rudolf Steiner – Souhrnné vydání díla, tzv. Gesamtasugabe, GA, Dornach).
K práci na jednotlivých problémech by měl přispět věcný a jmenný rejstřík. Seznam literatury obsahuje literaturu, která se netýká spisů a přednáškových cyklů Rudolfa Steinera; je založena na principu snadné dostupnosti citovaných knih.
Tato kniha přepokládá anthroposofické znalosti, a obrací se proto na ty čtenáře, kteří se již seznámili s duchovní vědou Rudolfa Steinera. Čtenáři, kteří si ještě tyto předpokládané znalosti nezískali, by se proto měli zdržet odsudků, tak jako každý laik v oblasti oboru, předpokládajícího důkladné studium.
Předkládaná práce ostatně vznikla proto, že má paní, dr. med. Anne Hoffmeister, si jako lékařka přála, abych jí objasnil problém zabránění početí na základě údajů Rudolfa Steinera. Podnět k řešení tohoto problému tak nakonec vyšel ze strany lékaře. Za spolupráci při uspořádání tohoto rukopisu děkuji jí, stejně jako všem těm, kteří mi poskytli plodná upozornění a podněty.

Dillenburg – Achberg, na jaře 1979, Max Hoffmeister

Úvod

U problému řízeného početí jde obvykle v první řadě o zabránění početí antikoncepčními prostředky. O tom bylo z hlediska praktického provedení a možných vedlejších následků dosud mnoho napsáno. „Dosud“, protože nedávno byl pomocí očkovací vakcíny učiněn pokus nejen o zabránění početí jako takového, ale o dosažení „včasné delece produktu početí“ (viz „Sexualmedizin“, leden 1977).
V tomto spise nám nejde o medicínské problémy, ale o otázku, co se vlastně děje při regulaci početí s ohledem na duchovní lidskou bytost, snažící se o inkarnaci, kráčející na své vývojové cestě od jedné inkarnace k druhé. Budeme zkoumat, jak se na inkarnaci připravuje, jak vyhledává rodiče, aby obdržela vhodnou tělesnost k inkarnaci, zda a jaké karmické vztahy se vyskytují před početím.
Situace, v níž se snažíme o regulaci početí, může být obrazně posuzována tak, jako když má obecní rada v nějakém městě rozhodnout o žádosti o povolení stavby, tedy zda si žadatel může postavit dům na nějakém konkrétním místě, ale nechala by se při rozhodnutí vést jenom tím hlediskem, zda tento úmysl příslušníkům obce nyní vyhovuje nebo ne, nikoli hlediskem stavebníka. Neptali by se tedy na úmysl navrhovatele, na oprávněnost a nezbytnost snahy stavebníka.
V tomto příspěvku se má jednat právě o tohoto žadatele, zda jeho intence a oprávnění vyplývají z jeho předchozího života a ze života mezi smrtí a novým zrozením. Chceme vylíčit, jak se takové entelechické Já připravuje na inkarnaci na obvykle dlouhé dráze mezi půlnoční hodinou v devachanu a početím na Zemi.
Budeme mluvit též o prvním zmocnění se tohoto „produktu početí“, který má být jeho tělesným domovem, do 17. dne po početí, tedy včetně předembryonálního vývoje, protože teprve potom vlastně začíná embryonální vývoj.
Musíme také pohovořit nejen o právech, ale i o povinnostech těch, kteří mají substanciálně zajistit tělesný dům, stavbu, o kterou žádá individualita, tedy o rodičích. Vztahy, které panují mezi rodiči a teprve budoucím dítětem, jsou dvojího druhu. K prvnímu patří osudová spojení z dřívějších pozemských životů (karma). K druhému patří nutnost k inkarnaci do vhodné tělesnosti, kterou mají dát rodiče. Uvidíme, že dítě vyhledává své rodiče a účastní se na setkání rodičovského páru.
Pochybujeme o tom, jsou-li rodiče ve svém rozhodnutí, zda chtějí mít dítě nebo ne (nebo alespoň zatím ne), vskutku natolik svobodní, jak se to mnohdy předpokládá, zda jsou důvody pro použití antikoncepčních prostředků dostatečné a opravdu nutné s ohledem na duchovní bytost, která se na ně dívá, přichází k nim a chce se stát jejich dítětem.
Mohou skutečně existovat důvody pro zabránění početí, jako např. zdraví matky, její povinnosti k ostatním dětem, muži atd., kdy by tedy nemoc a smrt matky způsobila příbuzným neblahý osud. Dalším problémem je otázka zamezení zplození dědičně nemocného potomstva, kterou se zabývají manželské poradny, přičemž provádějí např. mikroskopické vyšetření chromozomálního souboru manželského páru nebo zkoumají dědičná onemocnění v rodině. Tak se náš pohled zaměřuje na eugeniku, která se využívá na Západě, na rozdíl od Východu, kde se přihlíží spíše na budoucího obyvatele těla. Ve snahách zabránit pokračování dědičných chorob se tedy skrývá eugenický aspekt zabránění početí, tzv. negativní eugenika.
S ohledem na přípravu schrán člověka před početím nemysleli eugenici jen na to, jak podpořit nosiče požadované, zdravé dědičné výbavy a zabránit škodlivým dopadům na okolní svět, ale přidal se k tomu i úmysl západní eugeniky bezprostředně zasahovat do lidské dědičné výbavy, tedy „vylepšit“ genofond podle pozemských, ekonomických hledisek. V následujícím textu se nebudeme zabývat touto genovou manipulací ani technikami ovlivňujícími dědičnost. Místo toho nás bude o to více zajímat východní aspekt eugeniky zvláště s ohledem na „eugenický okultismus“, protože se týká budoucích schopností s ohledem na pravé osobní regulování početí a nejen jednoduchého zabránění početí, o které dnes obvykle jde.
Jiným aspektem je dále omezení počtu dětí, který s sebou přináší nové problémy. Velký počet potomků může vést k sociální zátěži, a proto vzniká otázka, zda jsme schopni toto zatížení na sebe vzít.
Tento problém se však dnes vyskytuje jen relativně zřídka, vzhledem k finanční podpoře rodin s dětmi a k vyššímu životnímu standardu i nižších vrstev obyvatelstva. Obvykle jsou příčinou těžkostí i jiné důvody, jako např. alkoholismus otce. Dříve se tento problém skutečně vyskytoval, popisuje se již v pohádkách bratří Grimmů, např. v pohádce Kmotřička Smrt, v níž se třinácté dítě pomocí svého „kmotříčka“ z duchovního světa stalo známým lékařem. Mnoho slavných osobností vzešlo z početných rodin, přičemž bylo posledním, nebo téměř posledním dítětem: např. Benjamin Franklin, známý severoamerický státník a spisovatel, který se narodil jako patnácté dítě chudého mydláře. Další příklady uvádíme v kapitole XV.
Čteme-li biografie těchto velkých osobností a popisy jejich raného dětství a mládí a chudých rodinných poměrů, vidíme umíněnost tohoto druhu životní cesty a můžeme vytušit něco o tom, co lze charakterizovat jako duchovní bytost Já, vědomou si svého osudu a tento osud si přející. A s tímto poznáním a s každou nově postavenou otázkou týkající se narození každého dítěte budeme jinak přistupovat ke každé nové lidské bytosti. Dětský lékař W. zur Linden k tomu píše: „U našich dětí je proto důležitější zkoumat to, co je v jejich bytosti nové a jedinečné; a je-li toto nové dobré, přivést to k plnému rozvinutí, než všímat si převážně zděděných vlastností, jak se to obvykle dnes děje. Nikoli v tom starém, rodině již známém, nýbrž v tom novém, co každé dítě vnáší do světa, spočívá ona jedinečná možnost, že nové síly, schopnosti a ideje dosáhnou účinnosti, která je tak naléhavě potřebná pro stále více upadající svět. Z každého narozeného dítěte se může vyvinout individualita, která lidstvu rozhodně pomůže vpřed a ukáže mu novou cestu k světlému vzestupu ze současného temna…“
Nyní prožíváme silný ústup porodnosti. Jaký význam má toto pozadí pro uskutečnění úkolů, které máme vykonat ve světě jako středoevropský národ? Zajisté, pro nás, kteří žijeme v blahobytu, je stále větším problémem nechat děti vyrůstat s nároky, které jim vštěpuje výchova zvnějška. V této materialistické době také neustále klesá duševně-duchovní hodnota výchovy; jak vnitřně bohatý byl asi člověk v období let 1650–1850, navzdory své zevní chudobě? Dnes také nejsme bez viny a neoplýváme pokorou ani vůči přicházejícím a mnohdy brzy umírajícím dětem. A právě proto jsme nuceni sledovat otázku bytosti člověka, jeho individuality ve smyslu entelechického Já, bytostného jádra člověka, stejně jako otázku, odkud toto Já přichází, jak se pokouší naplnit své záměry, k čemu potřebuje vhodné rodiče, dostatečnou dědičnou výbavu a vhodný okolní svět.
Abychom tyto otázky mohli alespoň trochu pochopit, obrátíme se zde v první řadě k poznatkům Rudolfa Steinera. Na druhou stranu však chceme hledat i všechny ostatní prameny poznání, které nám tento obraz pomohou pochopit: dostupné informace z embryologie, genetiky, nebo třeba lidové moudrosti. Oba prvky nám mohou poskytnout základní poznatky pro rozhodování se v otázce, kdy a do jaké míry může být zabránění početí odpovědné. Nepřistupujeme tak pouze k zevnímu přírodnímu procesu.
Tato kniha chce svým materiálem přispět k individuálnímu svobodnému rozhodnutí. Rozhodnout se ze spoluodpovědnosti, která může pramenit jen z poznání, je dnes požadavkem doby, vnímáme to ze všech oblastí; je požadavkem, který vyplývá z dnešního vývoje vědomí. Neexistují paušální odsouzení ani konečné odpovědi, které potřebujeme nastolit autoritativně. Každý je nakonec vyzván, aby se sám snažil o poznání, aby se tak mohl rozhodnout sám pro sebe. Z materialistického světového názoru plyne jen chaos. Rudolf Steiner o tom v Dornachu 29. září 1917 řekl: „Z bezduché zkušenosti s realitou povstává chaos“ (GA 177).


I.

Výstavba duchovního zárodku ako základního tvaru fyzického těla

Charakteristika duchovního zárodku

Na základě mnoha popisů Rudolfa Steinera shledáváme, že výstavba naší vícečlenné nadsmyslové tělesnosti začíná uprostřed doby mezi smrtí a novým zrozením, která se nazývá půlnoční hodinou. Tato výstavba začíná v horním devachanu tvorbou duchovního zárodku fyzického těla.
Karl König charakterizuje duchovní zárodek následovně: „Je strukturálním partnerem naší individuální existence, který se v okamžiku oplodnění spojuje s fyzickým zárodkem.“ Duchovní zárodek není člověk, není to individualita, není to astrální tělo nebo éterné tělo, nýbrž je to „základní tvar fyzického těla každého člověka“. Tento „duchovní zárodek je tvar nekonečné velikosti“. „Rodí se, je utvářen, formován, zpodobňován mnou, tj. tím, co mu přebývá … jako věčná individualita, která začíná tkát duchovní zárodek asi okolo půlnoční hodiny mezi smrtí a novým zrozením.“ Rudolf Steiner říká, že na tomto procesu se podílejí všechny hierarchie, „všechny duše, které jsme v minulém životě potkali, i ty, které budeme potkávat. Tkají naši podobu, ale – a to se mnohým nebude líbit – tato podoba je nadindividuální a není ničím jiným než podobou člověka. Pokud by neexistovalo nic jiného než duchovní zárodek, byli bychom všichni stejní.“
„Někoho by snad nyní mohla napadnout myšlenka: ale pak se přece člověk zabývá jen pohledem na vlastní tělo? Nikoli, to nedělá. Neboť toto vlastní tělo je ve stádiu vznikání opravdu zevním světem, není vlastním tělem, je výrazem božských tajemství… a to, co zde člověk vidí, je zevní svět. Nemusíme se pohoršovat nad tím, že se díváme na své tělo – to znamená ono tělo, které se pak má stát vlastním tělem, a že kromě toho přirozeně musejí existovat všechna ostatní vznikající těla. To nevadí…, protože se zde opět jedná o čisté zmnožování. A opravdu, rozdíl mezi lidskými těly, který by mohl někoho zajímat a který může být významný, začíná teprve poměrně krátkou dobu před tím, než lidé vstoupí do fyzické existence. Po většinu doby mezi smrtí a novým zrozením, pohlížíme-li na vznikající lidské tělo, je tomu opravdu tak, že se jednotlivá těla rozlišují jen počtem a to se samozřejmě přenáší také na vlastní prožívání, na vlastní vnímání… Toto vnímání však máme také tehdy, když pozorujeme vlastní tělo: skutečnost, že je (naším) vlastním, má vlastně hodnotu jen pro budoucnost, protože se do něho později na zemi chceme nastěhovat; nyní nás však zajímá jen jako nositel nejvyšších světových tajemství; a blaženost spočívá v tom, že ho můžeme pozorovat stejně jako jakékoli jiné lidské tělo.“
A v roce 1923 k tomu dodal následující:
„Velkým tajemstvím je, že nebeské zaměstnání člověka spočívá v tkaní velkého duchovního zárodku pro budoucího pozemského člověka, a to společně s duchy vyšších hierarchií. A všichni v duchovním kosmu tkáme podobu svého vlastního pozemského člověka (jen v obrovské duchovní velikosti), jímž budeme potom, když opět sestoupíme k pozemskému životu… Mluvíme-li o tomto duchovním zárodku1, tak ten je nesmírně veliký, je to vesmír a všichni ostatní lidé jsou do tohoto vesmíru zapředeni. Mohli bychom říci, že všichni jsou na tomtéž místě, a přesto podle počtu různí. A potom se (duchovní zárodek) stále více zmenšuje a toto prožíváme v době mezi smrtí a novým zrozením: zprvu tvoříme duchovní zárodek člověka, jímž budeme, ale velký jako vesmír. Potom se tento duchovní zárodek neustále zmenšuje. Sestupuje svojí bytostností stále více a více. A je to on, který potom vytváří svůj otisk v těle matky.“

Individuální výstavba duchovního zárodku na základě karmy
„Fyzické tělo člověka se stává individuálním teprve tím, že ho prostoupí éterné tělo. Fyzické tělo každého člověka by jinak bylo stejné jako fyzické tělo jiného člověka, neboť v duchovním světě si lidé tkají naprosto stejné duchovní zárodky pro své fyzické tělo. Individualitami se stáváme právě na základě své karmy, podle toho, jak jsme nuceni svůj balíček (morální hodnoty, viz dále) vetkat do éterného těla, které potom, zatímco jsme ještě v embryonálním stavu, individuálně utváří, konstruuje a proniká naše fyzické tělo.“
Člověk se tedy na budování svého duchovního zárodku individuálně podílí na základě své karmy. R. Steiner kromě toho uvádí: „Neboť dohromady vše, co můžete společně uskutečnit na Zemi, není ničím před velikostí a pestrostí toho, co uskutečňujete, když z hvězdných světů formujete lidské tělo, chrám bohů… A formujete nejen své tělo, ale formujete je… takovým způsobem, že toto tělo náleží vlastně celému lidstvu, protože jste ho na základě své karmy udělali s tím nebo oním člověkem, opět jste vytvořili nové tělo tak, aby mělo tendenci znovu se setkat s těmito lidmi správným způsobem, abyste s nimi vyrovnali svou karmu. Tedy pracujete zde v daleko vyšší míře pro celé lidstvo, než to nyní můžete činit na Zemi.“ (GA 218)

Předpoklady naší vlastní práce na duchovním zárodku
O předpokladech pro tuto naši vlastní práci na duchovním zárodku v devachanu, na jeho budoucím tvaru v jeho praobraze, čteme:
„A teprve v okamžiku, kdy se mu podaří zapomenout na všechno, co existovalo v přáních a žádostech vůči fyzickému světu, objeví se zde výdobytky a plody předchozího života tak, jak musí působit v devachanu. Tehdy se stanou tvůrci a mistry při utváření nového života. Neboť v podstatě je to tak, že člověk v devachanu pracuje na nové podobě, kterou by měl mít, když opět vstoupí do života. Z této práce, tohoto připravování své pozdější bytosti, mu plyne blaženost, již vnímá během celého pobytu v devachanu. Jakmile člověk projde kámalókou, začíná s přípravou své budoucí podoby. Život v devachanu je vždy naplněn tím, že onen extrakt, který si přinesl s sebou, používá k tomu, aby si svou příští podobu vybudoval v jejím praobraze. Tento praobraz formuje tak, že do něho vpracovává plody uplynulého života. To ale může jen tak, že zapomene, co mu způsobila tíže kámalóky.“ (GA 107)
Duchovní zárodek fyzického těla, jehož budování začalo v horním devachanu, doprovází také náš život mezi narozením, příp. početím a smrtí. Po smrti se pozvolna rozpouští. Nakonec zůstane jen extrakt, který jako počátek, jako zárodek z duchovní substance vstupuje do nového utváření duchovního zárodku fyzického těla. K tomu nacházíme u R. Steinera následující charakteristiku:

Pojem „morální podoba“
„A jakmile člověk projde branou smrti, můžeme pozorovat, jak se podoba rozpouští – prvně se rozpouští to, co připomíná fyzickou postavu, potom se objeví to, co je sice podobné fyzické postavě, avšak svou vnitřní přirozeností, svou vnitřní bytostí oznamuje, že je vlastně morální podobou. Takovým se stane člověk, když se přiblíží půlnoční hodině bytí a přichází do sféry Serafů, Cherubů a Trůnů.“ (GA 230)
K pochopení pojmu „morální podoba“ se můžeme přiblížit díky tomuto popisu:
„…Morální uspořádání světa v přítomnosti je klíčící silou budoucího přirozeného uspořádání… Morální prvek je nyní, když je prostoupen skutečností, k dispozici jako zárodek pozdější zevní reality. A pak vidíme, jak se zde uskutečňuje zázračná metamorfóza, jak se zde, mohu-li to tak říci, ona podoba rozpouští. Ale to není důležité; vypadá to, jako by se rozpouštěla, ale ve skutečnosti zde pracují duchovní bytosti vyšších světů s lidmi, s těmi lidmi, kteří sami na sobě pracují, ale také s těmi, kteří jsou karmicky spojeni. Jeden člověk pracuje na dalších. Z dřívější postavy člověka, z postavy předchozího pozemského života vypracují zde tyto bytosti společně s člověkem to, co bude duchovním teprve v příští podobě.“ (GA 175)
„Do pozemského světa vstupuje člověk s určitou dokonalostí orgánů. Ale mezitím nastaly nové poměry; ty nyní zpracovávám duchem. Ale vše, co prožívám, je tvořivé. Oči, které již mám, rozum, který již mám, byly vytvořeny minulými inkarnacemi. Přijdu-li po smrti do devachanu, nalézám… tělo, jaké bylo v posledním životě, a ještě mám v sobě plod vzpomínkového obrazu na poslední život. Mohu nyní srovnávat, jak jsem se v různých životech vyvinul, jaký jsem byl dříve, než jsem měl zkušenosti posledního života, a co se ze mne může stát, když k tomu přidám zkušenosti posledního života. Potom si v obraze vytvořím nové tělo, které stojí o jeden stupeň výše než mé předchozí tělo…“ (GA 95)
V GA 111, kde je duchovní zárodek nazýván praobrazem (viz exkurs 1), se říká:
„…Dnes ještě člověk nemá sílu k tomu, aby si svůj praobraz, stvořený v devachanu, uzpůsobil podle své libovůle. V tomto životním cyklu nemůže ještě člověk sám řídit své reinkarnace; potřebuje vyšší duchovní bytosti, které ho směrují k rodičovskému páru, jenž je schopen dát praobrazu vhodné fyzické tělo…“ (GA 111)

Metamorfóza duchovní postavy
Jak se uskuteční tato metamorfóza „podivuhodné duchovní podoby…, která představuje odraz celé světové sféry, ale současně je praobrazem budoucí hlavy, kterou si člověk ponese“, popisuje R. Steiner takto:
„Zde je člověk zapředen do činnosti, na níž se nepodílejí jen bytosti z nejvyšších hierarchií, Serafové, Cherubové a Trůnové… přechází to, čím byl člověk v životě ve své dolní polovině, do utváření hlavy… chodidlo a noha se tu proměňují v čelist na hlavě. Zde se celý dolní člověk mění v to, co bude duchovním zárodkem pro pozdější hlavu… Jak zde dochází k metamorfóze: do jisté míry je nejprve stvořen odraz celého světa, jenž se diferencuje do podoby, na níž tkví vše morální… A potom vidíme člověka jako duchovní podobu opět putovat dále, zpátky do oblasti druhé hierarchie a do oblasti třetí hierarchie. A nyní musí být této přeměněné duchovní podobě určitým způsobem přidáno to…, co bude tvořit hrudní orgány, končetiny, orgány výměny látek…“ (GA 230)
„Nyní vidíte, že v organizaci hlavy působí od začátku lidského pozemského vývoje nejsilněji to, co se během doby mezi smrtí a novým zrozením zachovalo z dřívějších životů. Z hlavy vychází to, co působí jako individuální síly dítěte… To, co je lidskou individualitou, v době mezi smrtí a novým zrozením přeměňuje síly, které se nacházejí v plicích a játrech, v systému končetin a výměny látek a částečně také v rytmickém systému – na organizaci hlavy. Organizace končetin a látkové výměny bude opět přičleněna teprve zvnějška…“ (GA 316)

Dva prostupující se procesy
Zdá se, že se do sebe vsunují dva procesy a prostupují se, stejně jako klíčící rostlina druhově přiměřeného typu a právě v té době se současně vyvíjející specifická, místně podmíněná modifikace. Při výstavbě a při utváření fyzického těla se prostupují obě tendence: jedna, při níž vysoká duchovní bytost vypracovává duchovní zárodek jako „mocný duchovní praobraz“ (GA 218), a druhá, při níž vetkáváme dovnitř podmíněnosti své karmy, dokonce spolu s našimi bližními.
Jak se tato práce na všeobsáhlém duchovním zárodku uskutečňuje, ukazuje R. Steiner v následovném výkladu, který zde stručně shrnujeme:

Společná práce s hierarchiemi na duchovním zárodku fyzického těla
„Musíte skutečně vybudovat duchovní zárodek celého svého fyzického těla. Buduje se z jednotlivostí vesmíru… Když člověk v první polovině své cesty mezi smrtí a novým zrozením překročí sféru Saturnu, opustí tak sféru planet, elementární svět, a vstoupí do duchovního světa, do oblasti devachanu, která se označuje jako oblast zvěrokruhu a stálic. Zde společně s hierarchiemi pracujeme přímo na duchovním zárodku svého fyzického těla. Tento kosmický duchovní zárodek je dosud nesmírně velký. Pracuje s kosmickým intuitivním vědomím, s hlubokým vnitřním uspokojením. Dívá se totiž na cíl jako na své fyzické tělo v příštím pozemském životě, ale ještě není proniknut žádostmi, nýbrž jen okouzlen tím, čím vlastně je toto lidské tělo z univerzálního hlediska. Zde dokáže být ještě sjednocen s celým duchovním vesmírem, když z hvězdných světů formuje lidské tělo jako chrám bohů. Tak prožívá např. ony duchovní bytosti, jejichž fyzickým odleskem je souhvězdí Berana a s nimiž, tedy s hierarchiemi Berana, pracuje na své budoucí hlavě, která se zhutní ve fyzickém těle.“ (GA 218)
V době, kdy duchovně-duševní člověk během putování světem stálic zvěrokruhu dosáhne souhvězdí Býka, pracuje s těmito hierarchiemi na budování budoucího hrtanu a oblastí plic. Tady ale září také duchovní stránka Marsu, z planetární sféry, jakoby zespodu nahoru do sféry Býka, a v pohybu Marsu se nyní vyjadřuje vše, co člověk kdysi na Zemi udělal špatně nebo dobře prostřednictvím svých mluvidel. Každou nepravdu, kterou řekl, mu duchovně vyzařuje Mars do sféry Býka, když se propracovává sférou Býka.“ (Mars poskytuje sílu řeči obecně, světové Slovo, které je Venuší přetvořeno v lidské slovo. Neboť Venuše dává schopnost zvláštní pozemské řeči…, podle E. Vreede).
„Můžete si tedy pomyslet, čím je tato vzpomínka, kterou zde máme ve svých vlastních skutcích. Po smrti shledáváme, že tato vzpomínka je zapsána do vesmíru a dokonce z vesmíru jako logos mluví k druhé straně. Takže na svém budoucím těle musíme s ohledem na tyto oblasti mluvidel pracovat tak, že jsme rušeni, nebo podporováni podle toho, zda jsme mluvili pravdu, nebo lhali.“
Již z tohoto příkladu je na jednu stranu zřejmé, že duchovní zárodek našeho fyzického těla je poznamenáván individuální karmou již v devachanu. Na druhé straně nás upozorňuje na to, jak důležitá je výchova. Zda dítě lže, nebo se učí říkat pravdu, závisí velkým dílem také na našem vlastním chování. Neseme přitom odpovědnost za své jednání, které pro právě žijící dítě může plně působit teprve v příští inkarnaci, protože psychicky morální působení se může založit až do struktury duchovního zárodku fyzického těla.
Zda se toto založení v příštím zemském životě plně uplatní, závisí opět na péči okolí.
Ale přesto: „Člověk z devachanu nahlíží pohyby planet, např. jak se Mars pohybuje směrem k Býku. Tyto pohyby tvoří písmo, které současně zní, a je to hvězdné písmo, které se našimi vlastními činy vepisuje do vesmírného prostoru.“
A tak je tomu i tehdy, když Já s duchovním zárodkem cestuje souhvězdím Lva:
„Slunce nám zde popíše všechny naše nedokonalosti, všechny ty nedokonalosti, kterých jsme se dopustili z lehkomyslnosti či z hloubi srdce, naše sympatie a antipatie, které souvisejí s naším temperamentem, s naším pozemským krevním oběhem; takže na našem budoucím těle pracujeme tak, že nám celý náš dřívější život zaznívá jako řeč planet z vesmírného prostoru… Neboť své budoucí fyzické tělo můžeme připravit jen díky této neustálé řeči hvězd.“

Individuální karma člověka jako součást celkové lidské karmy
Můžeme si tedy představit, že naše individuální karma je článkem celkové lidské karmy, i když si to v pozemském životě neuvědomujeme. Ale v duchovní oblasti, při „cestování“ světem stálic zvěrokruhu, když připravujeme duchovní zárodek svého fyzického těla, k němu vědomě přivtělujeme karmu lidstva. To ještě neznamená, že tento duchovní zárodek je jen nějakou všeobecnou „stejnorodou lidskou formou“, i když je podkladem a praobrazem také budoucímu fyzickému tělu kosmického člověka. Vědomí o spoluúčasti na celkové lidské karmě, které lze v zemském životě vnímat jako pocit zodpovědnosti za záležitosti lidstva, je obsaženo ve zprvu neindividuálně založené struktuře našeho duchovního zárodku. Toto člověčenství vpracováváme do struktury duchovního zárodku o to víc, čím více inkarnacemi jsme prošli a čím víc jsme se vyvinuli.
„Zde tedy pracujete daleko vyšší měrou pro celé lidstvo, než to můžete dělat nyní na Zemi“ (R. Steiner, tamtéž) – asi proto, že naše zemské vědomí není ještě dostatečně vyvinuto, není dostatečně rozšířeno. Můžeme mít dojem o objektivitě Já v devachanu, kterou můžeme vnímat jako nesobeckou oběť. Tato nesobeckost je Jáství, doposud nezkalené astrálními silami. V pozemsky lidském odrazu se to podobá rovnosti před zákonem, kterou lze z hlediska křesťanství vyjádřit výrokem: všichni lidé jsou si před Bohem rovni. To ale neznamená, že jsou bez rozdílu stejní.
Z výkladů R. Steinera tedy vyplývá, že všeobecný, „nadindividuální“ duchovní zárodek, „rozmnožený“ složkami individuální karmy, se stává specifickým. „Tomuto svému duchovnímu zárodku nevěnujeme zprvu primární zájem (viz GA 141) asi proto, že touha a pud začínají opět sestupovat na Zemi teprve při následujícím pohlédnutí na planetární sféru.“ (GA 218) Mohli bychom snad říci, že začleňování individuální karmy do „všeobecné lidské podoby“ skrze Já se děje ještě zcela objektivně, věcně, bez „osobního“ zájmu, protože zatím není včleněno astrální tělo, které teprve způsobuje probuzení pudu k vyrovnání karmy, protože ono je nositelem karmy z minulosti.
Můžeme si domyslet, že duchovní zárodek jako takový, ve svém základu, jako vesmírně velký obraz, lidsky nadindividuální, je stejnorodě strukturován. Na něm vznikající nadsmyslové fyzické tělo se stává na cestě k inkarnaci pozvolna stále menším, hustším, je poznamenáváno individuální karmou. Jako by se duchovní zárodek ponenáhlu přeměňoval ve fyzické tělo, proměňuje se v něm a individualizuje.

VII.

Karmické zákonitosti

Protože pro pozdější výklad o různých inkorporacích je nutné charakterizovat určité způsoby působení fyzického, éterného a astrálního těla, jsou zde pro oživení paměti schematicky sestaveny některé údaje R. Steinera. (viz k tomu GA 95, 9, 120, 103–111, 125, 135, 138, 141, 235)

Karmické účinky nemocí a uzdravování
•  v téže inkarnaci: Závist a nepřejícnost se projevují v auře, v astrálním těle: barvy jsou vybledlé, slabé a matné, bez lesku, astrální tělo ztrácí sílu, kterou má vlastně přivádět celému lidskému organismu. Závist se prohřešuje proti soucitu, proti uznání pospolitosti všech lidí. Potlačené city závisti vystupují maskovány jako malicherné kritizování, hnidopišství, náruživé kárání, jako pozorování chyb bližních. Závist se tak stává vlastností: káravost, která je jako taková vtištěna do éterného těla.
•  v příští inkarnaci: Tato vlastnost způsobuje výstavbu slabého fyzického těla, od narození jsme fyzicky slabí a bledí, a kvůli tomu také v životě nesamostatní.
•  v téže inkarnaci je opakem závisti: Blahovůle, přejícnost, když se cítíme uspokojeni úspěchem druhého, projevujícího dobré vlastnosti, dokážeme-li prožívat druhé bytí v soucitu. Taková povaha má harmonizující účinek na okolí. Karmickým následkem v pozdějším věku je, že vše, co podnikáme, se daří. Příznivým účinkem blahovůle na astrální tělo je spokojená životní nálada, spokojenost, která posiluje éterné tělo s ohledem na životní sílu, čímž se např. dobře hojí rány.
•  v příští inkarnaci: Narodíme se se silnějším, účinnějším fyzickým tělem.

XI.

Předembryonální vývoj a 17. den z hlediska duchovní vědy

Vyhledání místa narození a rodičů před početím

Připomeňme si nejprve skutečnost, že entelechie si vyhledá místo narození a rodiče. R. Steiner říká: „Duše se začíná již mezi smrtí a novým zrozením, v určitém bodu života, cítit spřízněna s generační řadou, která potom vede k otci a matce, k předkům; jak jsou vzájemně k sobě vedeni do manželství, mají děti atd., s nimi se duše cítí postupně stále více spřízněna… Pozvolna poznáváme 36., 35. pár předků, pak 34., potom 33. a 32. pár, až dojdeme dolů k otci a matce… Víme-li, že je skutečností, že člověk je s více než 30 generacemi spojen krví, jež proudí těmito generacemi, potom nemůžeme říci, že rodiče zplodí jenom zvířátko; nýbrž patří k tomu celý duchovní proces, který probíhá po více než 30 generací. Pouze si to musíme uvědomit.“ (GA 181)
Upozorněme ještě na popis, který podal R. Steiner v r. 1906 a který se týká vyhledávání rodičů před početím. „Zárodek již nemá nalézt staré astrální tělo, ale musí si tvořit nové astrální tělo z nediferencované astrální materie, takže tento proces závisí na člověku samém: tvar a barva nového astrálního těla je podle sil předchozího života…“ (1. cyklus, GA 95, 1907, 2. cyklus GA 99)
Proč tyto lidské zárodky (útvary zvonkovitého tvaru, sestávající z kauzálního těla a astrálního těla spěchají pryč tak razantní rychlostí (skrze astrální prostor)? Protože musí vyhledat rodičovský pár, který se podle charakteru a rodinných poměrů hodí k lidskému zárodku. Rychlost umožňuje nalezení rodičovského páru.
V tom, co se odehrává dále, je člověk odkázán na pomoc. Vyšší bytosti vedou lidský zárodek k odpovídajícímu rodičovskému páru. Ne vždy může být vyhledán rodičovský pár, který se zcela přesně hodí k lidskému zárodku; vždy je možné vyhledat to nejlépe vhodné. A rovněž nemůže být vybudováno takové fyzické tělo, které se zcela přesně hodí k éternému tělu lidského zárodku. Úplná harmonie nemůže existovat. Odtud pocházejí rozpory mezi duší a tělem v člověku.“ (GA 95)

Úloha éterného a astrálního těla při vývoji lidského zárodku
R. Steiner popisuje tyto procesy a vztahy podobně: „Způsob tvorby éterného těla nezávisí jen na člověku ve fázi momentálního vývoje, ale v tomto tvoření je člověk závislý na vnějších bytostech. Proto má člověk sice vždy vhodné astrální tělo, ale toto astrální tělo se nemusí úplně hodit do éterného a fyzického těla. Odtud pochází častá disharmonie a nespokojenost v životě. Budoucí lidé tak spěchají dolů zvláště proto, že hledají vhodný rodičovský pár, který jim poskytne nejlepší možnost získat astrálnímu základu odpovídající éternou a fyzickou tělesnost. Může to být vždy jen relativně nejlepší a vhodný rodičovský pár, který jim toto dá. Při tomto hledání působí bytosti, které éterné tělo přičlení k astrálnímu tělu; podobají se těm, které mnohdy nazýváme národními duchy…“
Éterným tělem je člověk přitahován k národu a k rodině v širším smyslu, do nichž se nově narodí.
Podle způsobu, jakým si vybudoval své astrální tělo, bude přitažen k mateřské části svých rodičů. Esence, substance, členění astrálního těla táhne ho k matce. Já táhne nového člověka k otcovské části rodičů… Toto Já se vyvíjelo během mnoha inkarnací. Já jednoho člověka se odlišuje od Já jiného, a to, jaké je nyní, způsobuje zvláštní přitažlivost k otci.
Éterné tělo ho táhne k národu, k rodině, astrální tělo táhne zvláště k matce, Já k otci. Podle toho se řídí celý výtvor, který chce dolů, k novému vtělení.
Může se stát, že astrální tělo je přitaženo k mateřské části, Já ale nechce k příslušnému otci. V tomto případě pokračuje putování dál, až k nalezení vhodného rodičovského páru.
Zde popsaný děj se odehrává tak, aby jeho podstatná část byla ukončená asi do třetího týdne po početí.
Třebaže člověk, sestávající z Já, astrálního a éterného těla, je hned od okamžiku početí v blízkosti matky, která má oplodněný lidský zárodek v sobě, ale působí zvenku. V této době, asi ve třetím týdnu, se toto astrální a éterné tělo chopí lidského zárodku a začne spolupracovat na člověku. Až dosud se vývoj fyzického těla (Körper) uskutečňoval bez vlivu astrálního a éterného těla, nyní na vývoj dítěte začínají společně působit a sami rozvrhují další utváření lidského zárodku. Vidíme tedy, že to, co bylo řečeno o éterném těle, platí ještě ve větší míře ohledně fyzického těla: zde se harmonie realizuje ještě obtížněji. Tato důležitá skutečnost vrhá světlo na mnohé z toho, co se děje ve světě.
Doposud jsme popisovali běžného současného člověka v jeho normálním vývoji. Úplně to neplatí pro člověka, který ve své předchozí inkarnaci započal okultní vývoj. Čím výše došel, tím dříve nadejde okamžik, kdy sám začíná zpracovávat své fyzické tělo. Čím později začne uchopovat fyzický zárodek, tím méně může ovládat fyzické tělo. U nejvýše vyvinutých lidských individualit, kteří jsou vůdci duchovní části našeho světa, se takovéto uchopení uskuteční již při početí…“ (GA 99)
Pokud to dobře chápu, tak tyto popisy R. Steinera z let 1906 a 1907 neobsahují líčení o sledování generační řady, které jsme viděli dříve, v přednášce z r. 1918. Mám dojem, že v těch prvních podává popisy na základě svých bezprostředních jasnovidných pozorování a ty poslední popisy mu vyvstaly spíše ze čtení z kroniky Akáša. Na straně 34 jsme již citovali výroky R. Steinera z r. 1913:
„Goethe tedy… měl zvláštní znamení svých předků, protože se z duchovního světa stále staral o to, aby své vlastnosti vštípil předkům. A tak, jak to bylo ukázáno na příkladu Goetheho, činí každý člověk.“
Podle mě to vypadá tak, jako by to, co bylo „ukázáno na Goethově příkladu“, mělo být pravidlem, ale také se vyskytuje mnoho nepravidelností tak, že v praxi nemohou být pravidla dodržena. K těmto nepředvídaným zásahům patří také řízené početí.

Význam okamžiku před vtělením, kdy se včleňuje éterné tělo
Nyní tedy můžeme porozumět i následujícím větám: Bezprostředně před vtělením dochází k velmi důležité události, která je paralelní k tomu, co se děje v okamžiku smrti. Podobně jako bezprostředně po smrti (tedy hned po odložení fyzického těla – Leib-Körper) se před duší rozvine zpětná vzpomínka na minulý život podobná široké malbě, tak se bezprostředně před vtělením objeví určitý druh vhledu do příštího života. Nevidíme před sebou všechny detaily, ale všechny poměry příštího života ve velkých obrysech.
Tento okamžik má obrovský význam. Stává se, že lidé, kteří v dřívějších životech velmi trpěli a prožili mnoho těžkostí, dostanou při pohledu na nové poměry a osudy šok a duši drží zpět od úplného vtělení, takže do těla vejde jen část duše. Šok z takovéhoto vhledu má za následek narození idiota nebo epileptika.“(GA 95) Zde je vtělením zřejmě míněno uchopení vlastního embrya, tedy zárodečného disku, éterným a astrálním tělem. Tedy tento vhled nastává bezprostředně před uchopením fyzického zárodku. V této době, asi ve 3. týdnu, začíná toto astrální tělo a éterné tělo uchopovat lidský zárodek a začínají spolupracovat na člověku… (GA 99)
Ze stejné oblasti připojujeme ještě několik detailů o okamžiku vhledu:
„Když člověk (tedy entelechické Já, spojené se svým novým astrálním tělem, duchovní zárodek se z něho přece již oddělil) vklouzne do svého éterného těla a nemá ještě fyzické tělo (Körper), tedy mezi početím a 17. dnem – je to jen krátký, ale nejdůležitější moment – tu získává vidění následujícího života; nikoli všechny jednotlivosti, pouze přehled o všem, co jej v budoucím životě čeká“ (tamtéž).
„A když člověk dostane éterné tělo, stane se mu něco podobného, jako když prochází branou smrti. Zatímco tam se mu naskytne se mu zpětný pohled na uplynulý život, nyní má vhled do života, do něhož chce právě vstoupit. Má to pro něj velký význam. Stane se to v okamžiku, kdy se včleňuje éterné tělo. Tento okamžik mu potom zmizí z paměti. Nevidí zde jednotlivosti, ale obraz životních možností…“ (GA 111) Zde to tedy znamená, že lidská bytost, která se chce inkarnovat, získá tento prorocký vhled „v okamžiku, kdy se včleňuje éterné tělo.“
Předtím bylo řečeno: „A protože fyzické tělo, které mu poskytnou rodiče, může být nalezeno jen přibližně odpovídající astrálnímu tělu a Já, tyto bytosti k člověku mezitím přičlení éterné tělo, díky němuž se potom může uskutečnit to nejlepší možné sladění mezi tím, co bylo dáno z pozemského a z duchovního světa“ (tamtéž).
Problém s co nejvhodnějším přizpůsobením se lidské bytosti, toužící se inkarnovat, fyzicko-tělesným podmínkám, které vyplývají z volby rodičů a tím i z dědičné výbavy a prostředí, můžeme vytušit z příkladu, který R. Steiner popsal v Léčebně-pedagogickém kurzu (GA 317) z něhož jsme citovali již na s. 59: „Tento mladík je génius… podle svých karmických antecedencí jím může být. Ale…“
Když tyto různé textové výňatky zpracujeme a shrneme, mohl by nám z nich vyplynout následující obraz: Teprve krátce před vtělením éterného a astrálního těla do fyzického zárodku se éterné tělo tvoří podle astrálního těla a Já. Z hlediska lidské bytosti se utváří kvůli tomu, že tato lidská bytost po opuštění duchovního zárodku fyzického těla, který se při početí přikloní k matce, má „pocit strádání“, a proto si „nyní ze světového éteru stáhne éternou substanci“. (GA 226) Duchovní bytosti mezitím člověku přisunou éterné tělo, a tím mu umožní dosáhnout nejlepšího přizpůsobení (pozorováno z hlediska duchovního světa).
Při vhledu do budoucnosti si musíme uvědomit, čím je základ zárodku ve fyzickém těle osudově obdařený. Éterné tělo přitom ještě nesmí být zcela ponořeno do fyzické organizace, jinak by se dostavil spánek, tj. neuvědomování si duchovna. Vhled do budoucnosti je během procesu vtělování krátkým okamžikem. Mohli bychom také říci, že éterné tělo určitým způsobem ještě zvnějška ohmatává lidský zárodečný základ, který se právě chystá zvrásnit a Já přitom vidí v éterném těle obraz z prorockého vidění budoucnosti.

Příčina a následek šoku při vhledu do budoucnosti
Působení šoku R. Steiner vysvětluje takto: „Tento vhled do budoucnosti se mu může stát osudným jen tehdy, když jím utrpěl tzv. šok, tj. zpěčuje se vstoupit do fyzického těla. Při regulérním vstupu se éterné tělo kryje s fyzickým tělem; ovšem v případech šoku nikoli. Éterné tělo pak nevejde úplně dovnitř fyzického těla, zejména na hlavě vyčnívá ven a proto nemůže správně vypracovat orgány rozumu. Část případů idiocie s tím souvisí, ale ne zcela všechny; to je třeba zvláště zdůraznit.“ (GA 111)
K příčině a následkům šoku ještě dodává: „Duše se téměř zdráhá fyzickému ztělesnění. Takový člověk nemůže správně používat svůj mozek, protože s ním není správně spojený. Pouze když se člověk nechá správně připojit ke svému fyzickému nástroji, může ho správně používat. Zatímco normálně éterné tělo jen slabě vyčnívá, u idiotů lze mnohdy vidět části éterného těla, které přečnívají daleko nad hlavu jako éterný svit.“ (GA 99)

Třetí-čtvrtý týden po početí
V stručném souhrnu nastiňuje R. Steiner inkorporační proces následovně:
„Když člověk již pošle dolů duchovní zárodek pro své fyzické tělo (dříve, na s. 98, byla popsána účast na generační řadě – „až po stoletích se narodí rodičovský pár …“), tak člověk sám ještě pobývá v duchovních světech, kde shromažďuje kolem sebe éter, takže se nakrátko stává bytostí sestávající z Já, astrálního těla a éteru… A teprve během embryonální doby, ve třetím-čtvrtém týdnu po početí, sjednocuje člověk to, co si v prvních třech až čtyřech týdnech utvořil ze spojení duchovního a fyzického zárodku, co tedy přišlo na Zemi dříve než on…“ (GA 227)
Teprve v prvních třech týdnech, v době mezi početím a 17. dnem, ve výše uvedené době před-embryonálního vývoje, se připojuje éterné tělo podle karmických předpokladů astrálního těla a stávajících daností fyzického těla, které jsou podmíněny početím. A krátce předtím, než se lidská bytost sestávající z Já, astrálního těla a éterného těla chopí pozvedajícího se lidského zárodku, přímého základu embrya, tedy krátce před 17. dnem, přichází vidění, vhled do budoucnosti, protože zde je přítomno éterné tělo, na němž se může zrcadlit karmický obsah astrálního těla a Já.

Probuzení činnosti Já
O probuzení činnosti Já R. Steiner uvádí: „Když se lidský zárodek vyvíjí v mateřském těle, ve třetím týdnu se sjednocuje Já s jinými články lidské organizace, ale teprve v posledních měsících před porodem se postupně dostává k činnosti. Teprve nyní se Já stává vnitřní, hybnou sílou… Máme tu co do činění s Já, které pochází z dřívějších inkarnací a lidský zárodek uvádí k pohybu.“ (GA 114)

XVII.

Eugenický okultismus

Do naší problematiky řízeného početí vnáší zcela jiný, teprve do budoucna předpokládaný vývojový faktor Steinerův „eugenický okultismus“. Nejprve ocitujeme příslušnou rozsáhlou pasáž ve zkrácené podobě, kde podáváme jen to, co se týká našeho tématu:

Eugenická schopnost jako schopnost ovládat početí
„U lidí na Východě, v Rusku a vzdálených zemích Asie… se bude vyvíjet… eugenická schopnost…“ a sice „z vrozených schopností asijských a ruských obyvatel… Eugenickou schopností nazývám vyjmutí lidského rozmnožování z prosté svévole a náhody. Mezi obyvateli Východu se totiž vyvine instinktivní jasné vědění, které bude mít poznání o tom, že paralelně s určitými kosmickými jevy musejí probíhat zákony populace, zákony počtu obyvatelstva.
Jak zařídit početí v souladu s určitými konstelacemi hvězd, a tím dát podnět k tomu, aby byl dobře či špatně uzpůsobeným duším zajištěn přístup ke vtělení na Zemi? Schopnost, jak jednoduše a v detailu nahlédnout, že to, co dnes na Zemi působí chaoticky, na základě svévole, tj. početí a narození, lze v jednotlivém, konkrétním případě uzpůsobit v souladu s velkými kosmickými zákony, budou moci získat jen ti lidé, kteří tvoří pokračování krve asijsého obyvatelstva. Co se takto získá, bude konkrétní schopnost, která v jednotlivém případě bude vědět: Nyní smí nastat početí, nebo nyní k početí nesmí dojít. Toto vědění, které bude schopné skrze samotnou přirozenost člověka přinést z nebe impulzy pro moralizování a demoralizování Země, tato zvláštní schopnost se vyvine u východních národů jako pokračování schopnosti krve. Schopnost, která se zde takto vyvíjí, nazývám eugenický okultismus.“ (GA 186) To je druhá schopnost.
První schopnost je mechanický okultismus anglicky mluvícího obyvatelstva na Západě, která zabrání, aby evoluce lidstva ohledně početí a narození probíhala na světě pouze podle libovůle, více nebo méně náhodně…. Ví se („v oněch tajných kruzích anglicky mluvících obyvatel“) že Země by nemohla dosáhnout svého cíle, tj. přechodu od Země k Jupiteru, dokonce by se již poměrně brzy od svého cíle odchýlila, kdyby se pracovalo jen se silami Západu… V západních kruzích každý vědoucí říká: Je nutné, abychom ovládli např. Indii, a to z důvodu, že pouze  pokračováním toho, co přichází z indických těl…, vzniknou těla, do nichž se v budoucnu budou moci vtělit duše, které Zemi převedou k jejím budoucím vývojovým stadiím…

Rozlišení tří vývojových schopností
„Tato diferenciace tří schopností:
– mechanický okultismus na Západě
– eugenický okultismus na Východě a
– hygienický okultismus v zemích Středu
má přirozeně do činění jen s těly, nikoli s dušemi, které vždy přecházejí od národu k národu. Z těl anglicky mluvícího obyvatelstva nikdy nemůže narozením vzejít schopnost v budoucnu vyvinout eugenicko-okultní schopnosti. Ty se… právě na Západě … uplatní tím, že… lidé Západu a Východu budou vzájemně uzavírat manželství.“ (GA 186)
Okolnost, že okultní schopnosti – ty, které máme vrozené a jsou atavistické povahy – souvisejí s tělesnou konstitucí, vysvítá také z následujícího líčení R. Steinera: „Co bylo spřízněno krví, co přináleželo témuž kmenu, to uzavíralo manželství; a právě tato manželství uvnitř téhož kmene, mezi spřízněnou krví, způsobovala to zázračné… že mohla být pěstována velká magická síla…“ (GA 112)
Schopnost ovládat početí podle eugenického okultismu (východní schopnost) zcela vědomě, tj. bdělým, střízlivým denním vědomím (západní schopnost), je tedy za prvé taková, která má lidem v budoucnosti dát možnost vzít početí do vlastních rukou a řídit jej podle vlastní zodpovědnosti, tedy z plného poznání. Znamenalo by to, že se předpokládá, že my lidé máme více než dosud převzít osudy Země do vlastních rukou. Svévole a náhoda zde nemá mít místo, protože v nich nepanuje rozum.
Eugenicko-okultní schopnost je však také podmíněna výstavbou struktury těla, tedy dědičně, geneticky. Dědičná výbava musí být dobrá. Umíme si představit, že na fyzické organizaci tělesnosti závisí, jak se éterné tělo, astrální tělo a Já spojí mezi sebou a s fyzickou organizací – tělem. Skrze západně-východní míšení krve by bylo také umožněno uvolnění vztahu bytostných článků mezi sebou, takže inkarnující se Já by je mohlo nově uspořádat.

Jak lze získat nové vývojové schopnosti
A s námi, „Středozemšťany“, kteří jsme od narození nadáni pro hygienicko-okultní schopnosti, je to podle R. Steinera zase takto:
Obyvatelé zemí Středu si eugenicko-okultní schopnost nemohou získat bezprostředně narozením, ale mohou si ji osvojit během života, když se budou učit u lidí Východu.
Člověk zemí Středu má skrze narození zejména nadání k hygie­nickému okultismu, ale může si získat také materiální [okultismus] ze Západu a eugenický okultismus z Východu…
Člověk Východu by naproti tomu Zemi ztratil, kdyby se svými eugenicko-okultními schopnostmi nepřijal to, co táhne dolů k Zemi, tj. materialismus Západu…
Jean Gebser vypravuje: „V Nepálu jsem navštívil jeden klášter tibetských mnichů, ležící v údolí blízko Káthmandú. Mezi jiným jsme hovořili také o životě těchto lámů uprchlých z Tibetu a o tom, čemu se tito věřící učí. Přitom se ukázalo, že jeho přáním je, aby se pokud možno nejvíce Tibeťanů naučilo evropskému způsobu myšlení, také naší formě logiky… Mluvil o proroctvích, která se týkala budoucnosti lidstva. Aby dokázali překonat nebezpečné momenty, které obsahovala…, všechno jeho úsilí bylo zaměřeno na to, aby přechodná emigrace poskytla nejlepším z jeho lidu možnost seznámit se se západním světem a naučit se od něj metody práce a myšlení, které by měly jeho zemi později pomoci.“
O všech třech okultních schopnostech R. Steiner řekl: „Tyto schopnosti se v pozemském lidstvu objeví sice diferencovaně, ale ve stejném čase, takže se navzájem propojí. A právě tímto propojením bude podmíněna budoucí sociální pospolitost na celé Zemi.“ (GA 186)
Naše cesta k řízení početí má vést k naučení se eugenickému okultismu. Jaké schopnosti psychicko-fyzického působení na jiné lidi mají již teď slovanské národy, můžeme vytušit, i když se zde odrážejí jakoby v křivém zrcadle, protože byly zneužívány. Ale jsou již tady a pomocí vědomě ovládané duchovní síly, spojené s harmonizujícím hygienickým okultismem Středozemšťanů by mohly být uvedeny do správných kolejí.

Vývoj eugenického okultismu a  čakry
Důvodem k bdělosti je také možnost, že energie radioaktivního záření by mohla působit nepříznivě také na dědičnou výbavu východních národů. Podle R. Steinera tuto dědičnou výbavu potřebujeme právě pro vývoj eugenického okultismu. Tyto okultní schopnosti se objevují (vzpomeneme-li si na etnografická svědectví) jako další vývoj starých, atavistických schopností, které doposud odpočívaly, jako např. čakry (lotosové květy). Čakry jsou zatím nepohyblivé, ale jsou zde a mohou se opět stát aktivními teprve cvičením na cestě okultního vývoje. Tyto atavistické schopnosti musely odpočívat, aby obrácením se k pozemskému bytí mohla být vyvinuta bdělost, rozvaha a možnost svobody. V této souvislosti jen krátce upozorněme na to, že E. Bock na základě upozornění R. Steinera i starých tradic mluví o eugenické praxi, která byla nezávisle využita v případě šalamounského chlapce Ježíše v Jeruzalémě i nátanského Ježíše v Nazaretu.

Exkurzy:

7. Znásobování bytostných článků Ježíše z Nazaretu

Znásobování fyzické organizace Krista Ježíše, tedy jeho fantomu, jeho zmrtvýchvstalého těla, charakterizuje R. Steiner následujícím způsobem: „To znamená, že to, co vstalo z hrobu, si musíme představit jako rostoucí v počtu a rozmnožující se podobně, jako se dělí vaječná buňka, která je základem fyzické organizace. Tomu, kdo jasnovidným zrakem pozoruje vývoj, se tato skutečnost odvíjí tak, že… tělo, které zvítězilo nad smrtí, tělo Krista Ježíše, vstalo z hrobu a sděluje se každému, kdo si časem osvojil odpovídající vztah ke Kristu… Kdo… již jednou uznal nadsmyslové procesy, ten si tento nadsmyslový proces bude muset zprvu představit tak, že se to, co vstává z hrobu, sděluje těm lidem, kteří sama sebe k tomu uzpůsobili.“ (GA 131)

Opětovné vtělování vysoce vyvinutých éterných a astrálních těl
R. Steiner poukázal ještě na jiné druhy pomoci, které člověku prokazuje bytost Krista (GA 109/111). Ale dříve než napíšeme něco o znásobování éterného a astrálního těla, zvláště těch Ježíšových po zmrtvýchvstání, chceme krátce pouvažovat o opětovném vtělování vysoce vyvinutých éterných a astrálních těl.
Známější jsou popisy v GA 114, stejně jako v v GA 123, avšak příliš známé asi nejsou ty v GA 109/111 a další, podle nichž bylo Zarathuštrovo zachované éterné tělo přičleněno k vlastnímu éternému tělu Mojžíše. Mojžíš musel být vsazen do košíku na vodě, aby mohly vzklíčit síly éterného těla Zarathuštry. Mohl pak jasnovidnou silou éterného těla číst v kronice Akaša, na čemž se také zakládají popisy biblické Geneze.
Zachované astrální tělo Zarathuštry bylo přičleněno k astrálnímu tělu zakladatele egyptské kultury Hermu Trismegistovi, jak ho nazývali Řekové, neboli Thotovi, jehož staří Egypťané prožívali ve svých mystériích, protože „si uchovávali ještě mnoho ze svého atlantského způsobu jasnozření“ (GA 123). Přitom se tedy jedná o opětovné vtělení celého éterného těla a celého astrálního těla, nikoli však o opětovné vtělení Já (GA 109/111). Jak jsme si již přečetli výše, při svém opětovném vtělování si neustále neseme s sebou extrakt svého éterného a astrálního těla. Ve svém éterném a astrálním těle má téměř každý člověk tu část, která se uchovala ze starých časů, protože to, co lze ve spirituální ekonomii použít, je stále dál uchováváno.“ (GA 109/111)
Pak se popisuje opětovné vtělení celého zachovaného astrálního těla, které si vytvořil Mikuláš Kusánský, v Mikuláši Koperníkovi, a vtělení éterného těla, které si vysoce rozvinul Galilei, v Michailovi Lomonosovovi (GA 109/111). Tím si můžeme vysvětlit jasnovidné schopnosti Lomonosova, které jsou všeobecně známé. Uchována byla také éterná těla sedmi nejvyšších zasvěcenců v sedmi starých atlantských věštebných centrech a později byla činná v sedmi svatých rišiích staré Indie, jejichž vznešené nauky pouze slabě doznívají ve Védách, Upanišadách atd. (GA 109/111).

Znásobení éterného těla Ježíše z Nazaretu
Aby se éterné tělo mohlo znásobit, je nutné, aby se vysoká duchovní bytost, tzv. avatárská bytost, vnořila do zvláštního éterného těla, které je utkáno z duchovního světa, a v tomto éterném těle působila během jednoho lidského života. R. Steiner tento proces podrobně popsal na příkladu starozákonního Šéma. „Podobně jako když zasejete zrnko semene do země, vyroste z něj stéblo a v klasu pak naleznete znásobení zrnka, tak se Šémovo éterné tělo znásobilo v mnoha reprodukcích, které pak byly vetkány do všech těch, kteří náleželi k Šémovu kmeni. Tak to probíhá. Do vlastních éterných těl těch, kteří byli pravými Šémovými potomky, byl vetkán obraz éterného těla, které byl tehdy zvláště připraven jako praobraz v Šémovi“ (tamtéž)
Éterné tělo Ježíše z Nazaretu, v němž působil a žil Kristus jako největší avatar (tamtéž), bylo tedy také znásobeno a dáno zejména lidem v 5. až 10. století, jimž bylo přisouzeno zvláštní poslání při šíření křesťanství. R. Steiner uvádí příklad starosaského autora eposu Heliand („Spasitel“). Pomocí obrazu znásobeného éterného těla Krista Ježíše, přivtěleného do éterného těla spisovatele, se autor básně Heliand stal jasnozřivým pro bytost Krista.
„Podobně [R. Steiner předtím popsal příklad apoštola Pavla] viděl autor Heliandu věčného, zmrtvýchvstalého Krista, který žije v duchovním světě od Golgoty a jenž pro něj byl důležitější než historický Kristus z Palestiny. Oděl ho do jiné podoby; neboť důležitá pro něj nebyla zevní podoba, ale duchovní Kristus. Jak mohl ten, kdo napsal Helianda, sdělovat tuto podobu z jasnozřivého pohledu? Protože do jeho éterného těla byl vetkán obraz éterného těla Ježíše z Nazaretu…“(GA 109/111)
Tento obraz éterného těla Krista Ježíše byl však vetkán také jiným lidem tehdejší doby. Text dále pokračuje takto: „Všichni ti, kdo vytvořili pravzory Spasitele na kříži, Marie s Ježíškem, které potom byly napodobovány, byli lidmi, kteří k těmto obrazovým zpodobněním události na Golgotě a k tomu, co s nimi souviselo, přišli tím, že jim byl do vlastního éterného těla vetkán obraz éterného těla Ježíše z Nazaretu. V těchto dobách vznikly typické obrazy, protože tito lidé byli jasnozřiví… Tak vznikly věci, které pak byly dále rozvíjeny tradicí“ (tamtéž).
V tradičním umění až do 16. století také přežívala zobrazení dvou chlapců Ježíšů, nátanského a šalomounského Ježíška. Éterné tělo umožňuje obrazné vidění.
O Augustinovi R. Steiner říká: „Když si při sestupu k fyzickému bytí, kvůli opětovnému vtělení, chtěl vytvořit nové éterné tělo, dostal právě do svého éterného těla vetkáno jedno z opakování éterného Kristova těla. Proto mohl prameny svého učení o pravé formě křesťanské mystiky nalézt v sobě samém. Ale protože měl v sobě jen éterné tělo Krista, jeho Já podléhalo omylu a mohlo se stát hříčkou vášní. Augustinus si rozvinul své Já, upadl však také do omylů a ve vztahu k učení Krista prošel všemi fázemi pochybností…“ (tamtéž)

Znásobené obrazy astrálního těla Ježíše z Nazaretu
Byly vytvořeny také znásobené obrazy astrálního těla Ježíše z Nazaretu:
„Mnozí lidé v 11., 12., 13. či 14. století dostali při sestupu nejen samotné astrální tělo, ale během tvorby jejich astrálního těla při opětovném vtělování se jim do tohoto astrálního těla vetknul obraz astrálního těla Ježíše z Nazaretu. Tak tito lidé dokázali zvěstovat velké křesťanské pravdy…“ (tamtéž). Jako příklady se uvádějí: František z Assisi, někteří františkáni a dominikáni nebo Alžběta Duryňská.
O Tomáši Akvinském bylo ve srovnání s Augustinem zdůrazněno: „Vezměme si nyní jiného velkého zástupce křesťanství: Tomáše Akvinského. Srovnáme-li ho s Augustinem, vidíme, že nepodléhal omylům jako on, a že od dětských let neznal pochyby ani nevíru, protože úsudek a přesvědčení měly v jeho astrálním těle své pevné místo a do jeho vlastního astrálního těla bylo vetkáno i Kristovo astrální tělo…“ (tamtéž)

Znásobené obrazy Kristova Já
O obrazech Kristova Já mluví R. Steiner v souvislosti s některými německými mystiky:
„Když se Kristus vtělil v Ježíši z Nazaretu, v astrálním těle Ježíše z Nazaretu, do kterého se Kristova bytost odebrala, bylo dále vytvořeno něco jako otisk Já. Můžeme si snadno představit, že v okolních částech astrálního těla vzniklo něco jako obraz, otisk. Tento otisk Kristova Já vyvolal množství znásobení, která zůstala jako by uchována v duchovním světě. Jednotlivci dostali něco z něj vetkáno do svého vlastního Já, jakožto proroci nové doby, např. někteří z německých mystiků, kteří vnitřního Krista zvěstovali s takovou vroucností, protože se v nich ztělesnilo něco jako obraz Kristova Já, ovšem přirozeně obraz.“ (tamtéž)
R. Steiner dále ukazuje, jak se tyto vztahy mají utvářet v budoucnosti: „Teprve ti lidé, kteří se postupně připraví na plné pochopení Krista a z poznání spirituálních světů budou chápat, co je Kristus, jak se věky proměňuje a během vývoje Země se neustále znovu nalézá, ti postupně dozrají k tomu, aby tuto zkušenost Krista mohli mít v sobě a mohli přijmout, abych tak řekl, vyčkávající obrazy Kristova Já, které si [rozuměj: Já] Kristus otiskem vytvořil v těle Ježíše.“

Kristus Pánem lidské karmy
Znásobilo se tedy nejen fyzické tělo Krista Ježíše a jeho fantom, jenž byl k dispozici a pomáhal lidem, kteří si k němu dokázali vytvořit vztah (viz GA 131), ale zřejmě (podle vývojového stádia a poslání, které jim bylo na Zemi určeno) také obrazy Jeho éterného a astrálního těla, a zejména „vyčkávající obrazy Kristova Já“ pro budoucí lidstvo. Tím se pro individualitu, která se chce vtělit, odhalují další aspekty a další možnosti, jak řešit inkarnační a karmické problémy, zvláště když se v budoucnu stává Kristus Pánem naší karmy.
R. Steiner mluví o významné události na konci 20. století:  „Kristus se stane pánem karmy, takže jemu bude v budoucnu náležet posouzení toho, jaké je naše karmické konto, jak se v životě mají k sobě naše ,má dáti a dal‘.
Co znamená, že se Kristus stane Pánem lidské karmy? To znamená, že pořádání karmických záležitostí se bude v budoucnu dít skrze Krista…, který bude mít v budoucnosti soudcovský úřad pro inkarnace, které budou následovat v lidském vývoji, aby vnesl řád do tohoto karmického konta člověka, to je Kristus! Karmické vyrovnání má u každého člověka probíhat tak, aby se vyrovnání co nejlepším možným způsobem včlenilo do celkových záležitostí světa…“ (GA 131)