Jakob Streit: Pohádky horských květin

Nové vydání velmi oblíbené knihy pro děti všech věkových kategorií švýcarského pohádkáře vypráví v deseti pohádkách, jak Země dostala od andělů – i na skalách – nové květinové šaty. Vypráví, jak víly za pomoci skřítků věnovaly horám červánkovou růži, alpskou fialku a další květiny, které zatím mohly kvést jen v údolí. Se Zlatou vílou děti prožijí dobrodružství v podzemní říši. Dozvědí se, jak podzemní skřítkové pomohli Maličké víle, když se ztratila. A také, jak skřítek Stříbrná brada vyléčil skřítka Raruka a za pomoci jaké květinky.

Přeložila Dana Streit-Kubicová.

Vázaná kniha, celobarevné ilustrace Markéty Kotkové, 202 stran, cena 340 Kč

Nový dotisk skladem!

Trpaslíkův květ (Upolín)

Jednoho večera svítil na alpské louky jasný Měsíc. Víly seděly na lehounkém, osvětleném obláčku a nechávaly se tiše houpat.

     "Dobrý Měsíci!" zvolala jedna víla. "Jak je to krásné, když nám v noci svítíš na zahradu. Bez tvého jasu by bylo všechno tady dole tmavé a smutné."

     Měsíc, který byl k vílám pokaždé milý, kupodivu odpověděl mrzutě: "Vy víly máte zvláštní způsoby, jak mi poděkovat za mé noční světlo. Na pozemských lukách jste už zasadily červené, bílé a modré květy, ale z mé žluté barvy nevidím nic. Měsíci jste nevěnovaly ani jedinou květinu! Všechny květy vypadají jako hvězdy, protěž i hořec, ale žádná není žlutá a kulatá jako já. Na mě se zkrátka zapomnělo."

     Po těch slovech se Měsíc schoval na oblaka a jeho záře ochabla. Víly se polekaně dívaly jedna na druhou. Ano, Měsíc má pravdu - všude jsou hvězdné a sluneční tvary. Víly mlčely, žádná nevěděla, co říct. A vida, teď si Měsíc před svůj obličej dokonce přitáhl ještě tmavší a větší mrak, takže jeho svit docela zmizel. Nad horami se rozprostřela temnota.

     Víly se téměř nemohly rozeznat jedna od druhé.

     Tu Lia, ta nejstarší, zašeptala: "Pojďme nahoru k lesu za Královnou. Zeptáme se jí, jak bychom si mohly Měsíc usmířit."

     A tak se celé vílí hejno hnalo nahoru k lukám. Po cestě si všimly i těch víl, které klidně spaly u květin. Honem je vzbudily a přibraly s sebou. Mezi vysokými smrky u lesní louky se utvořilo veliké shromáždění.

     Královna si nechala povyprávět, co se to s Měsícem odehrálo.

     Když si všechno pozorně vyslechla, zamyšleně řekla: "Milé víly, Měsíc má pravdu. Musíme se pokusit znovu si ho udobřit. Jakmile začne svítat, běžte do údolí a hledejte žluté květy. Měly by mít přesně takovou žlutou barvu, jakou září Měsíc. Možná, že se nám některý květ podaří vytvarovat dokulata, aby vypadal jako měsíční dítko. Až se nám podaří takové květiny najít, zasadíme jich po lukách dost na to, aby byl Měsíc spokojený."

     Ráno se víly vydaly do údolí hledat žlutá kvítka. Byla tu pampeliška, ale její paprsky se nedaly zakulatit. Se žlutým petrklíčem také víly nic nepořídily. Ještě méně vyhovovala vysoká slunečnice, a už vůbec ne žluté hluchavky. Schylovalo se k poledni. Několik víl unaveně odpočívalo na kraji lesa.

     Tu kolem nich letěla včela a přisedla k nim.

     "Včelko, včelko, neznáš nějakou žlutou květinu s velkými květy?"

     Včelka odpověděla: "V lese, kde pramení potůček, kvetou přece velké vodní hvězdy. Některé mají kořeny i listy ve vodě, jiné rostou u břehu. Jejich veliké zelené listy plavou na hladině. Jejich květy svítí jako široké zlaté hvězdy a mladá poupapa vypadají jako malé kuličky."

     Ještě to včelka ani nedopověděla a už se víly zvedly a jednohlasně jásaly: "Pro nás jsou dobré, koule kulaté, pro nás jsou dobré, koule kulaté! Včelko, leť napřed a ukazuj nám cestu! To bude pro nás to pravé kvítko!"

     Včela se trošku zalekla toho vzrušení a pomyslela si: Copak asi s tou žlutou květinou chtějí? Já jsem moc hloupá na to, abych tomu rozuměla, ale pro víly udělám ráda, co si jen budou přát. A tak letěla napřed, směrem k lesu, kde pramenil potůček.

     Sotva víly to vodní kvítí spatřily, zaradovaly se: "Zlaté hvězdy vymodelujeme pěkně dokulata, tak jako je Měsíc kulatý! Pojďme je uměsíčnit!"

     A tak je po krajích květů dokola uhladily, vytahovaly je jako těsto dokulata, nechaly působit své kouzelné síly a při tom si brumlaly: "Uměsíčnit, uměsíčnit, uměsíčnit ..."

     Netrvalo to ani tak dlouho, a už se z hvězdiček staly žluté kuličky. Tři víly se vydaly na cestu pro Královnu. Tři další byly vyslány za skřítky, aby je přivolaly na pomoc. Královna byla s těmi žlutými koulemi očividně spokojená.

     Skřítkové se houpali na stoncích a přátelsky se chichotali.

     Raruk jednu kouli rychle utrhl a zvolala: "Pojďte kamarádi, zahrajeme si házenou!"

     Vysokým obloukem vyhodil květ přes louku a někdo dalšího ho chytil. A tak to začalo! Druhý, třetí se přidal do hry se zlatým míčem. Víly vystrašeně sledovaly ten shon a bály se, že jim skřítkové brzy otrhají všechny kulaté květy.

     Tu dala Květinová Královna znamení a Nejstarší zapískal na svojí stříbrnou píšťalku.

     Raruk poněkud nakvašeně poznamenal: "Zrovna když jsme v nejlepším, musí pískat!"

     Někteří si nesli ulomené květy pod paží s sebou. Ti, co hráli, byli celí udýchaní a lapali po dechu.

     "Bratři," uklidňoval je Nejstarší, "Královna nás sem nezavolala proto, abychom otrhali všechny kulaté květy. Vyslechněte, co nám chce povědět!"

     Na louce všechno ztichlo a bylo slyšet jen bublání potůčku, když Královna začala mluvit: "Drazí skřítci, pozorovat vaši házenou se zlatými míči bylo velmi veselé, ale čeká na nás dnes jiný společný úkol. Podívejte, tyhle květinové kuličky vykouzlily víly pro Měsíc, aby se také on mohl shora dívat na své měsíční děti. Chci vás poprosit, abyste nám na břehu potůčku pomohli uvolnit kořínky a zasadit je nahoře na horských pastvinách. Nepotrvá to dlouho a nahoře jich budou jistě tisíce. Pak si můžete se zlatými míči hrát po libosti!"

     Skřítci spokojeně přikyvovali.

     Nejstarší řekl: "Milé víly, rádi vám ve všem pomůžeme. Budeme dávat pozor, aby se nám při přesunu neztratil ani jeden jediný kulatý květ."

     A zase bylo slyšet zapískání! Pak se všichni skřítkové provrtali až ke kořínkům a začali je uvolňovat a tlačit, tahat, posunovat a zvedat vzhůru ze země. Každý kořenový svazek nesli čtyři skřítci a vždy pod dohledem jedné z víl pochodovali směrem k horám. A když skřítkové trochu klopýtli nebo zakopli, pozvedly víly ruce k ochraně nad stromky a květy, jen aby se nic nepolámalo. Nahoře skřítci květiny zasadili mezi trávu a zalili je troškou vody. Dříve než vyšel Měsíc, byla celá pastvina posetá žlutými hlavičkami. Tlustá bouřková mračka ještě zakrývala Měsíci výhled na pastviny. Víly napjatě čekaly na to, zda si jejich díla všimne.

     Raruk si dělal legraci: "Možná, že si Měsíc pomyslí, že jsou to vílí vajíčka!"

     Na ta slova se všude kolem rozezněl smích.

     Měsíc si pomalu razil cestu skrze mraky. Jeho žluté světlo dopadlo i na vrcholky hor i na horské pastviny a osvítilo stovky žlutých měsíčních květin. Udiveně se díval dolů, potom se ale začal smát. Všiml si víl, jak na něj přátelsky pomrkávaly.

     "To se vám opravdu pěkně podařilo! Darovaly jste mi spoustu malých měsíčních dětiček. Svými paprsky se rád postarám, aby jejich květy zůstaly krásně kulaté!"

     Víly se vznesly do vzduchu a daly se do radostného tance. K tomu si zvesela zpívaly:

 

     Jen za jednu noc,
s pomocí skřítků,
skvělým pomocníků,
stvořily jsme hned
trpaslíkův květ!

    

     No a tak se upolínu dodnes říká trpaslíkův květ. Jeden skřítek vyprávěl tenhle příběh ovčákovi a ten ho předal dál svým dětem. Ještě dnes ty zlatavé, měsíčně kulaté květy potěší každého horského vandrovníka. Vtipálkové jim ale dodnes říkají vílí vajíčka!