Puk a duha – Jakob Streit

Knihy pro děti|Novinky

Cena:158.00
Sleva 12 % již v ceně

Jakob Streit ve své knize vypráví, jaké to je, když kolem sebe poprvé vidíme různé děje a věci, jako např. zamilované mladé lidi, starší lidi, školu, školku, pekárnu či cirkus a jaké to je, když třeba zažijeme jízdu autobusem nebo parníkem. Vypráví, jak skřítkové vidí více než lidé. A tomu, kdo trpí, Puk pomůže dotekem svého svítícího zázračného kamene. Dočteme se, jaké zázračné věci se dějí, když lidé k sobě přistupují s láskou. A ještě mnoho jiných věcí skřítkové ve světě lidí zažijí. Kniha byla dlouho rozebraná, je stále žádaná a dětmi je velice oblíbená.

Překlad upravil Radomil Hradil

Obvyklá cena 180 Kč, kresby, sleva 12 %, ušetříte 22 Kč

 

Nové vydání z roku 2015 opět skladem

 

 


Ukázka z knihy:

 


Ukrytý poklad


Skřítek Puk dostal od trpasličího krále volno, aby mohl podniknout cestu do říše lidí. Měl za úkol prozkoumat, jak lidé žijí a čím se zabývají. Vybral si dva dobré průvodce: Dana – tak se jmenoval starý moudrý skřítek, který již dříve svět lidí navštívil a věděl mnoho o tomto podivném pokolení, a Vandra – čiperného skřítka s tuze velkýma nohama a rukama.


Když všichni tři dorazili nahoru na zem, ocitli se pod malým kopcem.


„Vylezeme nahoru na kopec,“ řekl Puk. „Uvidíme daleko do širého světa a můžeme si vybrat nějaký cíl, kde se nachází něco pěkného nebo zajímavého.“


Sotva to dořekl, vydal se Vandro vzhůru. Chtěl být nahoře na kopci první. Když tam dorazil, uviděl tři obrovské kameny. Kdopak je sem asi dovalil? přemýšlel a vesele skákal z jednoho kamenu na druhý. Když o něco později přišel nahoru Puk, Vandro na něj volal:


„Podívej, pro každého z nás je tu jeden kámen. Můžeme si na něj vylézt.“ Dříve než se Puk stačil pořádně porozhlédnout po kraji, seděl už Vandro na největším kameni a klátil nohama.


Puk uviděl dole v údolí spoustu bílých teček a pod nimi hnědou skvrnu. Co to jenom může být? přemýšlel. Právě přišel poklidným krokem nahoru také Dan. Puk ukázal na bílé tečky a zeptal se:


„Copak to je?“


„To je stádo ovcí,“ odpověděl Dan, který věděl skoro všechno, „a pod stádem ovčák, který je vede a stará se o ně.“


„Ale nějaká černá tečka pořád skáče kolem dokola,“ zvolal Vandro. „Co je to?“


„To je ovčácký pes,“ vysvětloval Dan. „Když se nějaká ovečka zaběhne, zahání ji zpátky do stáda.“


Na to Vandro řekl: „Chtěl bych tomu psovi sedět na zádech a prohánět se s ním kolem dokola. Co kdybychom hned teď vyrazili dolů k ovčákovi?“


„Proč ne?“ odpověděl Puk.


A Dan dodal: „Ovce mají tak krásnou jemnou vlnu! A rády se od nás skřítků nechávají hladit. Ale nejprve bych se tady chtěl ještě trochu porozhlédnout!“


Dan přistoupil k velkým kamenům a pozorně si je prohlížel. Dva z nich ležely těsně vedle sebe. Mezi nimi se vytvořila malá jeskyňka. Dan se natočil bokem a protáhl se dovnitř. Zbývající dva skřítkové zvědavě přihlíželi, jestli Dan něco vypátrá.


Ten po chvíli vyšel ven a držel na dlani jemný zlatý plátek. „Tady na tom kopci měli lidé v dávných dobách své obětiště. Zapalovali zde oheň jako oběť slunci. Pod kameny tenkrát zakopali zlatý poklad. Vklouzl jsem dolů do země: leží tam spousta, spousta zlatých zrnek. Nechejme zlatý poklad tam, kde je; vydává v zemi tichou a dobrou zář.“


„Proč tady pralidé to zlato ukryli?“ zeptal se Puk.


„Zlato je příbuzné slunci,“ odpověděl Dan, „a tak ho sluneční kněží pralidí zakopali u obětiště. Nechejme ale zlatý poklad odpočívat. Žádný člověk chtivý zlata ho tu nenajde!“


Puk zadumaně přikývl. Vandro už zase hleděl dolů do údolí k bílým tečkám a té černé skvrně, která běhala kolem. „Tak pojďme už konečně k těm ovečkám!“ zvolal. Dan se usmál a přikývl.


Vandro vyběhl napřed; tu a tam dokonce svištěl vzduchem, jak velké byly jeho skoky. Vždyť skřítkové skoro nic neváží. Dan a Puk sestupovali dolů pozvolněji. Chvílemi se zastavovali a pozorovali květiny a brouky. Když k nim přiletěl motýl, bavili se tím, jak vesele se kolem nich třepotá.


Vandro, který došel až dolů, se hned vydal k ovčáckému psu. Skočil mu na záda a držel se ho pevně za kožich. Pes ucítil jen lehké zašimrání v zátylku a zaštěkal. Potom začal znovu běhat kolem dokola; pro Vandra to bylo nádherné, jak nadskakuje a natřásá se.


Ovčák se posadil na kámen, vytáhl píšťalku a začal hrát. Když sešli dolů Puk s Danem, naskytl se jim zábavný pohled. Pes se válel na zádech, nohy natahoval vzhůru a kožichem se otíral o zem. Vandro musel zpod psa vylézt; byl trochu pomačkaný a škaredil se. Sedl si na zem a třel si nohy. Puk málem puknul smíchy, a dokonce i vážný Dan se usmíval.


Pes přiběhl k ovčákovi, lehl si a položil si hlavu na přední nohy. Vypadalo to, jako by naslouchal tónům píšťalky, neboť tiše pohyboval ušima. Pro ovčáka byli skřítci samozřejmě neviditelní, a tak si Puk s Danem mohli sednout vedle něj a poslouchat.


Tu přišla jedna z ovcí a položila se také k ovčákovi. Puk ji začal laskat v její husté vlně. Ovečka zavřela oči a otírala se hlavou ovčákovi o nohu. Ten nepřestával hrát. Dan viděl, jak se vytvořila jemňoučká duha a ovinula ovčáka, psa, ovečku i Puka. Když Vandro vstal a položil se vedle psa, byl i on ovinut barevným obloukem lásky.


Po chvíli zastrčil pastevec flétnu do brašny a lehl si, aby si odpočinul. Duha však svítit nepřestávala. Postupně přicházely blíž i ostatní pasoucí se ovce a celé stádo se brzy uložilo kolem svého pastýře. Vandro ležel na zádech a právě zahlédl v horách ostré výběžky skal. Spatřil dokonce i bílé vrcholky tyčící se k modrému nebi.


„Co je to bílé támhle nahoře?“ zeptal se Dana.


„To je sníh!“ odpověděl Dan. „Když po něm budeš běhat, zmodrají ti nohy zimou.“


„Ach, jak rád bych měl jednou modré nohy,“ zasnil se Vandro a podíval se na své modrošedé prsty. „Jsou tam nahoře lidé?“ vyzvídal.


„Ano, v horách jsou salaše a pastýři,“ odpověděl Dan. „To jsou lidé, kteří bydlí s kravami; jejich krávy nosí zvonce a vyhrávají.“


„Ach, krávy, které vyhrávají, ty bych chtěl vidět, ty bych chtěl slyšet! Puku, že půjdeš se mnou? A ty, Dane, jdeš také?“


„Hm, jednou jsem na takové salaši byl,“ na to Dan. „Jeden člověk tam měl dlouhatánskou dřevěnou troubu. Zadul do ní a znělo to přes všechny skály, až se trávy třásly. Jiný pastýř měl zase dřevěný trychtýř, dal si ho k puse a zpíval do něj. Krávy se zaposlouchaly a některé dokonce přestaly žrát. Kořenoví skřítci vyšli ze země a posadili se na kameny. Víly vylezly z květů, poslouchaly a tančily ve vzdušném reji. Potom pastýř z plna hrdla zajódloval HÓLIÓ DULÍ! a všechny krávy se za ním vydaly do chléva. Pastýř je zašimral dole na břiše a z nich tu vytryskly malé bílé potůčky. Těmi potůčky pastýři plnili velké kotle.“


„Copak dělají s tou bílou kraví šťávou?“ zeptal se Puk.


„Sám nevím,“ na to Dan. „Nebyl jsem tehdy uvnitř v salaši.“ Vandro se zamyslel:


„Bílou barvou mohou přece natírat domy dole v údolí. Viděl jsem tam domy natřené na bílo.“


„To si nemyslím,“ zavrtěl hlavou Puk. „Když půjdeme nahoru na salaš, snad se nám to podaří vypátrat.“


„Chtěl bych slyšet zvonit zvonce a některé z krav se pověsit na ocas a pohoupat se,“ zaprosil Vandro. Dan souhlasil, a tak vyrazili nahoru k horským pastvinám.