Tajemství barev – Rudolf Steiner

O člověku a moudrosti poznání|Terapie uměním, hudbou, barvami|ROZEBRÁNO!

Cena:0.00

 

 

 


Úvodní poznámky


Jádro předkládaného svazku tvoří tři přednášky pronesené 6., 7. a 8. května 1921 jako malý kurz základů nauky o barvách vhodné pro uměleckou tvorbu. To, co Rudolf Steiner v těchto přednáškách z roku 1921 uvádí, vyrostlo z jeho tenkrát již čtyři desetiletí trvající snahy o poznání podstaty barev. Intenzivní vztah ke světu barvy, který se táhne jeho životním dílem, získává navíc zvláštní odstín vzhledem ke skutečnosti, že Goethova nauka o barvách se stala východiskem jeho životního díla.


Byla to jeho fundovaná znalost Goethovy nauky o barvách stejně jako znalost nauky podávané školskou fyzikou, co jeho učitele a přítele, tehdy známého goethologa Karla Julia Schröera, pohnulo k tomu, aby jednadvacetiletého studenta doporučil pro vydání Goethových přírodovědných spisů v Německé národní literatuře, založené roku 1882 Josephem Kürschnerem. Vydáním prvního svazku – morfologických spisů – v roce 1884 získal Rudolf Steiner v tehdejších odborných kruzích okamžitě uznání díky tomu, že rozpracoval ústřední Goethův význam pro vědu organického světa. Ve svém úvodu vyložil skutečnost, že Goethe nalezl základní principy organické vědy: Lidé viděli děje na hvězdném nebi dávno před Keplerem a Koperníkem; ti teprve nalezli zákony. Dávno před Goethem pozorovali lidé organickou přírodní říši; Goethe nalezl její zákony. Goethe je Koperníkem a Keplerem organického světa. (GA 1)


O několik let později byl Rudolf Steiner povolán též jako spolupracovník na velkém výmarském vydání Goetha a pro tento úkol žil v letech 1890 až 1897 ve Výmaru. Bezprostředně po jeho přesídlení z Vídně do Výmaru vyšlo okolo přelomu roku 1890/91 – přesně sto let poté, co Goethe sám začal se svými studiemi barev – v Kürschnerově Národní literatuře Steinerovo vydání Goethovy nauky o barvách se zásadním úvodem a téměř patnácti sty delšími i kratšími komentáři. V úvodu se mimo jiné praví: Nemám přirozeně v úmyslu obhajovat všechny jednotlivosti Goethovy nauky o barvách. O čem se chci domnívat, že to je třeba zachovat, je jen princip. Ale ani zde nemůže být mým úkolem odvozovat z Goethova principu jevy nauky o barvách v jeho době dosud neznámé. Kdybych měl mít jednou to štěstí, že by mi byla dána múza a prostředky k tomu, abych napsal nauku o barvách v Goethově smyslu zcela na výši moderních výdobytků přírodní vědy, pak by v takové nauce bylo nutno vyřešit jen a pouze výše naznačený úkol. Považoval bych to za životní úlohu patřící k mým nejkrásnějším.


Tuto nauku o barvách Rudolf Steiner nikdy napsat nemohl. Ještě v roce 1903 k tomu chybí prostředky – jak o tom podává zprávu Marie Steinerová ve své předmluvě k prvnímu vydání přednášek o barvách. Později zase chyběla kvůli úkolům, jež mu z anthroposofického hnutí narůstaly ve stále hojnějším počtu, nezbytná múza. Zato však poskytl – v jistém smyslu možná daleko nad rámec tenkrát zamýšlené nauky o barvách – ve svých přednáškách a barevných skicách spoustu podnětů, jejichž shrnutí by jednou mohlo vést k vypracování zcela nové nauky o barvách.


Poté co s ukončením výmarského období vyšly v roce 1897 u Kürschnera ještě Goethovy Materiály k historii nauky o barvách, následoval s veřejným vystupováním pro anthroposofii od roku 1902 krok, který vedl od barev fyzického světa k barvám světa duševně-duchovního. V rámci popisu duchovně-vědecké cesty školení ve spisech Teosofie a Jak dosáhnout poznání vyšších světů? začíná líčení aurických, „samosvítivých“ barev, jak jsou prožívány ve spirituálním vnímání.


O několik let později se objevují i praktické snahy o nový způsob malby, který by v uměleckém ztvárnění mohl dostát duchovním tajemstvím. V prvním mysterijním dramatu Brána zasvěcení (1910) malíř Jan Thomasius maluje tak, že „tvary“ se objevují „jako dílo barvy“. Rudolf Steiner se později opakovaně vrací k této formulaci, k tomuto požadavku malovat z barvy, z niternosti barvy samotné. O rok později, v roce 1911, vzniká v tomto smyslu ve druhém mysterijním dramatu Zkouška duše jeho první vlastní obraz pro malířský stojan malíře Thomasia. O tomto obrazu říká Thomasius:


V něžné éterné červeni duchového světa

jsem se pokusil zhutnit neviditelné,

pociťuje, jak barvy chovají touhu

sebe samy, duchem zjasněné, v duších zřít.


Při scénickém uvedení premiéry položila představitelka postavy Thomasia Rudolfu Steinerovi otázku týkající se tohoto obrazu. A na její prosbu sahá Rudolf Steiner po štětci. V temperových barvách vzniká teď – poté co od něj byly do té doby známy jen kreslené náčrty – malířské umělecké dílo, které znamená počátek nového stylu: tvar má být dílem barvy. Tento obraz lze obdržet reprodukovaný v originálním formátu pod názvem Tkaní světla.


Pro mysterijní hry bylo na dornašském pahorku postaveno první Goetheanum (1913–1922/23). Obě kupole byly skupinou malířů vymalovány rostlinnými barvami podle skic a údajů o barvách od Rudolfa Steinera. Přednáškou z 26. června 1914 o tvořivém světě barvy začal Rudolf Steiner tyto umělce upozorňovat na to, že má-li člověk dospět k niternosti barev, musí je prožívat morálně. To nové, co bylo třeba pro malbu kupolí zvládnout, spočívalo v úkolu pokusit se dosáhnout příslušným způsobem malby onoho „aurického samosvitu“. Že je třeba hledat toto nové malířské pojetí v jisté paralele k lidské auře, na to poukázal také v přednáškách o stavbě Goetheana; poprvé v Dornachu 21. října 1917, ještě zřetelněji však v berlínské přednášce z 3. července 1918, v níž říká: Vzhledem k tomu, že jsme namalovali duchovní obsah světa, nemáme co dělat s postavami, jež si člověk představuje osvětlené z jednoho světelného zdroje, nýbrž s postavami, jež samy vydávají svit* . Je to tedy zcela jiný způsob v malířském pojetí, který sem musel být vnesen. Malujeme-li například auru člověka, pak ji nemalujeme tak, jak se maluje fyzická postava; ta se maluje tak, že se světlo a stín rozloží podle toho, jak je objekt osvětlován světelným zdrojem. U aury máme naopak co dělat se samosvítivým objektem; tím je charakter malířství úplně jiný (GA 181). Malíři, tehdy ještě zcela naturalisticky školení, měli i přes veškerou oddanost svému úkolu problémy s tím, aby této intenci dostáli. Tak se stalo, že Rudolf Steiner na jejich prosbu od přelomu roku 1917/18 až do října 1919 sám v malé kupoli maloval. Toto jedinečné velké dílo imaginativního umění, umění malovat duchovní tajemství z niternosti barev a z niternosti světla-tmy (přednáška ze 17. ledna 1917, GA 292), bylo zničeno požárem stavby v silvestrovské noci z roku 1922 na rok 1923.


Krátce po dokončení maleb v kupoli (na sklonku podzimu roku 1919) poprosili učitelé tehdy právě založené Svobodné waldorfské školy ve Stuttgartu Rudolfa Steinera, aby jim pro oživení výuky fyziky přednášel o světelných a tepelných jevech. Ve dvou kurzech tak byly dány Duchovně-vědecké impulsy k vývoji fyziky (Kurz o světle, přelom roku 1919/20, GA 320; Kurz o teple, březen 1920, GA 321). V těchto dvou kurzech začíná Rudolf Steiner také ukazovat cesty k exaktnímu vědeckému rozvíjení nauky o barvách. Doufal tenkrát, že z kruhu příslušně odborně školených anthroposofických vědců budou tyto podněty rozpracovány a experimentálně podloženy. Vyslovil to v tomto kruhu 24. února 1923, když řekl: Nyní může být na základě tohoto kurzu napsána nauka o teple, tak jak je zvykem nauku o teple psát; na základě kurzu nauky o světle může být napsána optika; tak aby fyzikové viděli, že je možné tyto kapitoly takto anthroposoficky pojednat…, aby na základě těchto principů byla anthroposoficky napsána nauka o teple, byla napsána optika. To jsem zřetelně vyslovil.


Tenkrát byla naděje, že se bude tímto směrem pracovat ve vědeckém ústavu s fyzikálním oddělením, založeném záhy po těchto dvou kurzech ve Stuttgartu; v tomto ústavu byly prováděny také nové pokusy v souvislosti s výrobou rostlinných barev. Brzy se však stal tento výzkumný ústav obětí tehdejší hluboké hospodářské krize a musel být ještě za života Rudolfa Steinera zrušen.


Od ledna 1920 začal Rudolf Steiner v přednáškách se světelnými obrazy hovořit o myšlence stavby v Dornachu a svém vlastním malířském pokusu v malé kupoli. Poté došlo – na prosbu malířů, kteří tehdy v Goetheanu působili – v květnu 1921 ke třem přednáškám o podstatě barev. V návaznosti na Goethův způsob poznání, podle něhož věda a umění vyvěrají z jednoho pramene, klade Rudolf Steiner počátek novému způsobu studia barevnosti, jež do umělecké oblasti pozvedá k teorii také samu praktickou techniku. Z tohoto způsobu poznání vzešla také Goethova myšlenka metamorfózy, kterou Rudolf Steiner vždy považoval za jeden z největších a nejvýznamnějších jevů novějšího duchovního života a kterou dokázal rozvíjet tak zásadně, že v tvarech a barvách prvního Goetheana a v eurytmii mohl vzniknout nový umělecký styl. Zejména v eurytmii – novém pohybovém umění, v němž každý pohyb lze pociťovat jako světlý či temný a každé duševní či tónové ladění jako barevné – bylo zrozeno zvnitřněné, zákonité prožívání metamorfózy barev.


A myšlenka metamorfózy vstupuje i do subtilních údajů k technice malby v oněch třech přednáškách o podstatě barvy, v nichž především rozlišování mezi obraznými a leskovými barvami zavedlo zcela nové pojmy v nauce o barvách. Úvaha o nerostu, rostlině, zvířeti a člověku v jejich diferencovaných barevných kvalitách a přeměna leskových barev na obrazné a obrazných na leskové dává malíři možnost vyvinout techniku lazury, jejíž barevné procesy odpovídají stupňům přírodních říší.


V těchto třech přednáškách je pojednávána také ona významná otázka, díky čemu se hmota jeví v barvách, jejíž zodpovězení v podstatě v obvyklém poznání současnosti nikde nenajdeme. Tato otázka – která „vlastně není dotčena“ ani v Goethově nauce o barvách, protože Goethe vzhledem k „určité poctivosti svého poznání“ a „s prostředky, které měl k dispozici“ prostě ještě nemohl proniknout až k problému: Jak se barva fixuje na tělesnosti?“ – je totiž v tom „nejeminentnějším smyslu“ právě také „otázkou umění, otázkou malířství.


A Rudolf Steiner vysvětluje, že anthroposofické duchovní bádání dnes může tuto otázku zodpovědět díky tomu, že může poznat souvislost pozemského bytí s kosmickými tvůrčími mocnostmi; může ukázat, jak různé hvězdné síly, jak Slunce a Měsíc způsobují pozemskou barevnost.


V duchovně-vědecké zákonitosti pojednává proto také přednáška z 5. května 1921, jež zmíněným třem přednáškám o barvách předcházela, téma Já a Slunce – Člověk v hvězdné konstelaci, a přednáška z 13. května 1921, jež po těchto třech přednáškách následovala, téma Od vystoupení Měsíce až k jeho návratu. V posledně jmenované přednášce se Rudolf Steiner ještě jednou vrací ke svým přednáškám o barvách, když zdůrazňuje, jak velmi musíme brát vážně myšlenku, že poznání barvy je třeba pozvednout z abstraktní fyziky do oblasti, v níž fantazie a cit umělce mohou spolupůsobit s duchovně-vědeckým vhlížením do světa, s pohledem, jenž chápe podstatu barev, takže může být skutečně založena nauka o barvách, která je ovšem velmi vzdálena od myšlenkových zvyklostí dnešní vědy, která však může být velmi dobře základem pro uměleckou tvorbu.


O rok později, v roce 1922, poprosila malířka Henni Gecková, která při Goetheanu vedla kurzy malování, Rudolfa Steinera o něco jako cestu školení pro výuku malování. Z toho vzniklo v letech 1922 až 1924 jeho třiadvacet skic pro školení malířů.


A ve stejném období vzniklo dalších osm pastelových skic pro výuku malování ve škole dalšího vzdělávání (pozdější „Friedwartschule“) při Goetheanu. V tomto čase hovoří Rudolf Steiner i na přednáškách znovu o podstatě barev, zejména v roce 1923. V těchto přednáškách, které patří k doplňkové části předkládaného svazku, se nachází zá­sadní výklad o terapii barvami, barevné perspektivě, o kráse a ošklivosti a pojmech míra, počet a váha v malířství. Do světa hierarchií a do podstaty duhy nás zavádí přednáška z 4. ledna 1924.


V posledním roce tvorby Rudolfa Steinera vzniklo ještě pět akvarelů, které byly tenkrát vystaveny k programům při eurytmických představeních. Protože jsou to malby, a nikoli skici, lze na nich bezprostředně vidět, jak se v proudění barev, ve znění, pohybu a rovnováze utváří forma, jak „tvar*“ může být „dílem barvy“.


Velká část akvarelů a dalších barevných skic je k dispozici v podobě barevných tisků v originálním formátu. Shrnutí podnětů, které dal Rudolf Steiner v oblasti nauky o barvách a malířství, se připravuje.


Vydavatelé německého originálu

 


Předmluva k prvnímu vydání z roku 1929


Tak jako při vydání jiných přednesů vyslovených pro okruh žáků, musí být jako doprovodné slovo i k těmto pojednáním o podstatě barev, daným v Goetheanu malířům, zdůrazněno, že nepředstavují práci zamýšlenou k tisku, nýbrž že byly zrozeny z prožívání okamžiku s jeho úkoly a požadavky. Jsou živým rozhovorem učitele s žáky a pojímají do sebe to, co v podobě otázek a přání žilo v kruhu žáků, též v podobě nejasností, které si žádají opakované objasnění. Přednášky byly stenografovány – a víme, že u živě a plamenně pronášených slov se nelze vyhnout tomu, aby leckterá nuance byla přeslechnuta či posunuta. Avšak ve své bezprostřední svěžesti mají pro mnoho tisíc těch, kdo se učí na díle Rudolfa Steinera, větší cenu než nějaká pedanticky přestavěná stylizace. Tak se opět podrobuji povinnosti, jež mi přináleží, totiž abych v této formě slova určeného posluchačům zpřístupnila nezměrně bohatý odkaz Rudolfa Steinera s jeho mocnými impulsy znovuoživení pro téměř každou oblast vědění a umění našeho současného lidstva.


Nádherné záplavy barev v obou kupolích spáleného Goetheana už nejsou – Herostratos mohl triumfovat1 – avšak myšlenky a impulsy budou z tohoto spáleniště působit s dvojnásobnou silou. V náčrtech zanechané náznaky pro kompozici a volbu barev a Rudolfem Steinerem navržené programové obrazy k uměleckým představením v Goetheanu nyní postupně vycházejí v krásných barevných provedeních.


Když mi Rudolf Steiner v létě 1903 v cyklu hodin věnovaném nauce o barvách2 demonstroval pomocí plamene svíčky a listu papíru vznik žluté a modré barvy ze světla a temnoty, zářily jeho oči jakoby ve šťastném ztotožnění s podstatou toho, o čem hovořil, a tehdy řekl: Kdybych teď měl deset tisíc marek, abych obstaral potřebné přístroje, mohl bych světu dokázat pravdivost Goethovy nauky o barvách.


Tenkrát chybělo oněch deset tisíc marek; poskytnutých podnětů a směrnic se chopili žáci Rudolfa Steinera, jimž se snad podaří podat tento důkaz. Toto přání Rudolfa Steinera, totiž učinit Goethovu nauku o barvách, jeho přírodní názor východiskem pro založení duchovního světového názoru, nás vrací až do začátků osmdesátých let. A mezi lety 1883 a 1897 vyšly jeho úvody ke Goethovým přírodovědeckým dílům v Kürschnerově vydání.


Dogmatika přírodovědeckého názoru a ztvrdnutí filosofické myšlenky vedly k tomu, že toto volání nebylo dostatečně vyslyšeno. Rudolf Steiner se musel vydat jinými cestami, aby prolomil strnulost dnešního myšlení a osvobodil ho od nutkání pevných forem.


Co učinil, lze nejlépe vyjádřit slovy, jež jsou pronesena v jednom z jeho mysterijních dramat:


Pochopil, že věda ducha

může býti vskutku dobře založena,

jen když smysl pro vědu a přísné myšlení

duchem umělce od touhy pevných forem

osvobozeny a vnitřně posíleny budou

k pravému, světu blízkému prožívání bytí.

 


To bylo činem Rudolfa Steinera. A umělci mohou v jeho zapalujícím světovém ohni prožít, jak mrtvé opět ožívá a jak se zárodečné síly všeho živého přemocně probouzejí, prolomíme-li nehybné stěny našeho mrtvého intelektu, oddělujícího nás od tvořivého Slova.


Marie Steinerová