Láska nevládne, láska tvoří – Hledání cest k proměně společnosti

Sociální vztahy, ekonomika|Nejprodávanější knihy

Cena:198.00
Skladem
Táňa Fischerová, Radomil Hradil: Láska nevládne, láska tvoří – Hledání cest k proměně společnosti 

Autoři se zamýšlejí nad příčinami krize a stále rostoucí nespokojenosti a pokládají si otázku, proč současný systém pošlapává lidskou důstojnost a co je v jeho kořenech nesprávného. Hledají řešení, jak společnost nově uspořádat. Pozornost při tom věnují politické sféře, finančnictví i ekonomice, oblasti kultury, školství a zdravotnictví, ale též ochraně životního prostředí. 

Mnoho lidí si dnes uvědomuje nutnost společenské změny. Současný systém je založený na egoismu, korupci a manipulaci. Vede k rozkrádání společných statků, k ničení přírody a k pošlapávání lidské důstojnosti. Jeho proměna je nezbytná. Sobectví musí být nahrazeno soucitem, obětavostí a láskou. Autoři v dia­logu hledají cesty vedoucí k této proměně.
 

Brožovaná, 184 stran, běžná cena 198 Kč

 
Kniha skladem
 
 
 
 
Ukázka z knihy:

Nemoc současného systému

(…) Radomil: Všeobecné znechucení politikou je čím dál více patrné. Lidé mají plné zuby korupce a „tunelů“, arogance moci. A to nejen u nás, ale i v mnoha jiných zemích. Roste odpor lidí proti vládám, proti státu a vlastně proti stávajícímu systému, stejně tak ovšem roste tlak vlád a států, systému na občany. A vzhledem k tomu, že tento tlak nadále poroste – vlády tomu eufemisticky říkají „reformy“ či „úsporná opatření“ a netají se tím, že bez ohledu na názory občanů chtějí ještě přitvrdit – dá se očekávat, že poroste i odpor občanů.

Podle mého – a nejen mého – názoru to nutně povede k sociálním bouřím, vlády se budou snažit přivést občany k poslušnosti násilím a občané se je budou snažit násilím svrhnout, zbavit moci. Pokud se to ale podaří, vyvstává otázka, co dál. Změnit pouze obsazení funkcí a zachovat systém by k ničemu dobrému nevedlo, lidé cítí, že je nutné změnit tento systém. Rád bych se s vámi, Táňo, bavil o tom, jaká by ta změna měla být, aby nová společnost byla skutečně lidská; chtěl bych, abychom v tomto dialogu společně hledali cíle a cesty k jejich dosažení. Aby to ale bylo možné, je třeba poznat, v čem je stávající systém špatný a proč tomu tak je.
Pojďme se tedy nejprve věnovat tomu, co je špatně, a pokusme se také najít příčiny. Kde začneme?

Táňa: Radomile, to je hned na začátku těžká otázka, protože musíme jít i do historie. Určitě se shodneme v tom, že příčinou je rozvoj egoismu. Existoval vždycky, ale byly tu mechanismy, které ho držely v určitých mezích. Jak náboženství, tak zákony. Když je lidé porušovali, věděli, že dělají něco zlého. Průmyslová revoluce s rozvojem techniky přinesla víru v jednotlivce a jeho možnosti a rozšířila prostor pro rozvoj egoismu, ruku v ruce s ustupováním víry v Boha. Najednou se vylupoval svět, kde všechno bylo možné. Kdo měl v ruce techniku, moc a finanční prostředky, vládl světu v malém i ve velkém. Stará pravidla přestala působit. Dnes se pocit opojení z lidských možností jednotlivců vystupňoval tím, že ideály minulosti byly nahrazeny jediným. Zlatým teletem Starého zákona je maximalizace zisku. Mnozí vyslovují stokrát opakovanou lež, že sobectví je hnací silou pokroku a že to, co prospívá jednotlivci, prospívá všem. Tím jsme se posunuli ke společnosti, kde je všechno dovoleno, protože to slouží osobnímu úspěchu a účel světí prostředky. Technika umožnila propojení světa a globalizace je v rukou nelidských finančních a podnikatelských systémů, které slouží jenom skupince mocných. Z duchovního pohledu víme, že tento pád do materialismu musel přijít, aby lidé došli ke skutečné svobodě. Ale je nejvyšší čas začít se z této propasti zase šplhat nahoru, protože návrat bude čím dál těžší. 

Radomil: Zmiňujete dvě důležité skutečnosti, dva souběžně probíhající děje: rozvoj egoismu a ustupování víry v Boha, a oba tyto děje shrnujete v obraze sestupu do propasti. Ten sestup do propasti a výstup z ní, který je nyní na pořadu dne, se ve svých pracích1 snažím ukázat jako průběh vývoje lidského vědomí, kdy na počátku lidé nebyli natolik individuální jako dnes, nebyli odtržení ani od sebe navzájem, ani od přírody a ani od Boha, od duchovního světa. Jejich vědomí bylo jiné, bylo propojené (dnes se tomu říká „integrální“) se vším, a ten sestup do propasti byl vlastně rostoucí, plíživou izolací jedince. Jako by si jedinec ve svém vědomí stavěl kolem sebe zdi, za které už nedohlédne. Vše, co je za zdmi, je pro něj nepřátelské a chce proti tomu bojovat…
Rád bych se k tomuto procesu v našem rozhovoru ještě vrátil, nejprve bych se ale chtěl věnovat současné situaci, tomu, co je špatně. Proč vlastně vnímáme naši společnost čím dál víc jako nelidskou?

Táňa: Ve společnosti, která je postavena na soutěži každého s každým, se nutně začnou vylupovat ty nejhorší vlastnosti člověka, protože jsou nejen žádány, ale dokonce vyhlášeny za jedinou cestu k úspěchu nebo přežití. Jakýkoli náznak soudržnosti je likvidován, a kdo tato pravidla nepřijme, jde ke dnu. Ne náhodou popsala Naomi Kleinová ve své knize Šoková doktrína – vzestup kalamitního kapitalismu situaci v Argentině, kde odpůrce zavřeli do věznic: „Cílem bylo přinutit vězně nevratně poškodit tu část vlastního já, která nade vše věřila v pomoc druhým, tu část, která z nich udělala aktivisty, a nahradit ji hanbou a ponížením.“2 To je přesný obraz toho, kam vede tento systém, kam nás chtějí odvést. Dochází k řízenému zániku malého a středního podnikání, k jeho likvidaci špatnými zákony, daněmi a tzv. volným trhem. Ten je však ve skutečnosti právem nejsilnějších, kde malý nemá šanci obstát. Tento „volný trh“ vede k zániku pracovních míst. Téměř zadarmo pracují novodobí otroci v zemích třetího světa, ale tato praxe se nenápadně rozšiřuje i k nám. I tady jsou už pracovní zóny za zdmi, kam se nesmí a kde platí pravidla džungle. To vede k nárůstu nezaměstnanosti a k zápasu každého s každým. Dnešní politici, propojení s mocnými ekonomickými skupinami, demontují všechny solidární systémy, které byly vytvořeny právě proto, aby společnost byla funkční. Záměrně připravují krizi, která slouží jejich společným cílům. Aby ekonomické a politické kruhy odvrátily pozornost od sebe, najdou vždy někoho nepopulárního, koho předhodí jako kost k rozervání a odreagování bědných. Jednou jsou to Romové, podruhé cizinci nebo bezdomovci. Tím ve společnosti vzrůstá necitelnost k druhým. 

Radomil: Soutěž, zápas nebo – řekněme to naplno – boj, válka každého s každým, všech proti všem: na tom je založena naše společnost, přinejmenším v ekonomické oblasti, tedy v oblasti, které vesměs věnujeme převážnou část svého úsilí a času. Jestliže se chceme v ekonomické sféře nějakým způsobem realizovat, což v podstatě musíme, jsme systémem postaveni proti ostatním, jsou pro nás konkurencí. Anebo jsou příjemci našich služeb nebo produktů a v tom případě se stávají prostředkem k dosažení našeho cíle, kterým je zisk. Ostatní lidé jsou tedy buď nepřáteli, nebo jsou nástrojem, který nám má posloužit, anebo se s nimi míjíme a pak jsou nám lhostejní. Takový systém je nelidský, pokud připustíme, že lidské je spolupracovat, být solidární, pěstovat vzájemnost, být citlivý vůči druhým, pomáhat jim, sloužit. Jestliže tento systém vnímám jako nelidský, pak zřejmě někde v hloubi mé duše žije jiný obraz člověka než jako pouhého sobeckého vyššího zvířete. To je patrně ta „část vlastního já“, o které mluví Naomi Kleinová.

Tento systém mi připadá děsivý i v tom, že každého, kdo se nemůže zapojit do ekonomické činnosti, považuje koneckonců za parazita: dítě, invalida, postižený, matka na mateřské či rodičovské „dovolené“, nezaměstnaný, nemocný či starý člověk – ty všechny musíme my ostatní živit, ti všichni nám ujídají z našeho koláče, který bychom jinak mohli sníst sami…

Táňa: Ano. A člověk žasne, jak se tohle vůbec mohlo podařit. Jak to, že si někdo troufl přijít s něčím tak nemravným? A že mu to prochází? Všechny ty zápasy za lidštější svět nakonec, alespoň v naší části světa, stvořily solidární systémy, protože lidé pochopili, že je v zájmu celé společnosti, když zmizí křiklavé rozdíly mezi životními úrovněmi jednotlivých lidí. Bylo jakousi nepsanou dohodou, že sociální smír je předpokladem blahobytné společnosti. Že bezmocní, nemocní a hendikepovaní jsou součástí nás samotných. Že staří lidé mají svou velkou důstojnost a zaslouží si klidné stáří a matky s dětmi potřebují pomoc, protože nejen že se při své péči potřebují soustředit na své děti, ale zároveň pro společnost vychovávají kvalitní jedince, kteří vyrostli v dobrém prostředí, obklopeni láskou. V šedesátých letech svět vypadal chvíli lépe. Pak se to začalo kazit. U nás byla podvázána svoboda tvorby a názorů, ve všeobecné šedi zůstala jenom jakási jistota základních životních potřeb výměnou za loajalitu k systému, na Západě se začaly tiše rozkládat systémy finanční, začala akumulace kapitálu, srůstání velkých společností do nadnárodních gigantů. Finanční a ekonomické síly a lidé za nimi skrytí začali ovládat politiky a vytvářet zákony k obrazu svému. K tomu se vynořil Milton Friedman jako otec nové neoliberální doktríny, která se začala, zprvu postavená na krvavých represích, šířit světem. Dnes, zdá se, vítězí ve všech zemích světa. Nejprve dostali různé země do krize špatnou finanční a ekonomickou politikou a korupcí, potom přicházejí s řešením neutěšené situace, kterou sami záměrně způsobili a na které nesmírně zbohatli. Většina bohatství a zdrojů světa se přesunula do rukou této hrstky lidí, zatímco devadesát procent obyvatel planety zchudlo a ocitá se na pokraji bídy. Vyhlídky do budoucnosti pak ve stávajícím systému vypadají zcela neutěšeně a neradostně.

Tito mocní lidé stále překrucují pravdu a říkají buď polopravdy, nebo přímo lžou. Jejich tvrzení, že do neradostné situace jsme se dostali pro naše přebujelé sociální systémy, je neomalenou lží. Nikdy nepřiznají, že například úrokový systém, který stvořili a který přivádí do bídy nejen jednotlivce, ale celé státy, protože úroky z dluhů se už nedají zaplatit, není ničím jiným než skrytým přerozdělováním od chudých k bohatým. Sociální ekonomka Margrit Kennedyová například vytvořila graf, ve kterém rozdělila společnost na deset dílů. Ukázala, že sedm prvních částí do systému dává víc, než dostává, osmá část dostane přibližně tolik, kolik vloží, devátá je mírně v zisku a desátá bere téměř vše.

Tak se peníze každým dnem v bankách přesunují k těm, kdo mají nejvíc.

To nemluvím o všech podvodných finančních derivátech a spekulacích, které se orientují i na potraviny, takže chudší části světa už teď trpí hladem – a ani nás nečeká nic dobrého, pokud se to urychleně nezmění. Tyto síly pomalu získávají pod svou kontrolu zdroje nezbytné k životu. Potraviny, energie, vodu, ropu. Proto se potřebují zbavovat nás, „parazitů“, kteří by chtěli jenom důstojně žít. K tomu, aby se jim to dařilo, ale nutně potřebují mít v rukou média a vzdělávání. Právě jejich prostřednictvím probíhá brainwashing – vymývání mozků. Tak dochází k paradoxu, že mnozí z nás, jejich obětí, této propagandě věří a dokonce volí ty, kdo je potom laskavě zničí. Často nevnímáme, že média, která jsou v rukou hybatelů těchto drastických změn, manipulují s lidmi.

Veřejnoprávní média v naší zemi jsou pod vlivem politiků, kteří je ovládají takzvanými nezávislými, ve skutečnosti však politickými radami, které volí poslanecká sněmovna v součinnosti se skrytými ekonomickými kruhy. V některých okolních zemích (Slovensko, Polsko) se už dokonce podařilo vrátit původně nezávislé financování veřejnoprávních televizí koncesionáři pod křídla státu, který na ně ovšem nedává dost peněz. Média veřejné služby tak živoří a pomalu skomírají, což právě bylo účelem těchto změn. Vzdělávání a věda jsou oslabovány v samostatném rozhodování a likvidovány nedostatkem financí. Věda má sloužit pouze podnikům a podnikatelům, aby nemuseli investovat do výzkumu a použili výsledky pro sebe, své zisky a své záměry, školství má být pod vlivem testů, tuposti a mechanického biflování. Nevzdělaný národ se lépe ovládá. Týká se to také kultury, na kterou je čím dál víc uplatňován tržní princip. Nekonečné seriály bez ducha, pouhá komerce a zábava, ve které všechno nadčasové, všechno, co staví člověka před otázky po smyslu života, naše namáhavé vztahování rukou po duchovních světech, to všechno je zaraženo a zadupáváno do země. Všechny další „reformy“ už mají pouze srazit lidi na kolena, ať jde o „reformy“ sociální nebo zdravotní, které ve svém důsledku, jakmile je strůjci dovedou tam, kam chtějí, zamezí většině v přístupu k lékařské péči. Důchodová reforma má zase převést veřejné peníze do soukromých rukou a zbavit lidi naděje na důstojné stáří. To je svět, ve kterém žijeme. (…)