Kdo má snahu jít duchovní cestou poznání a vyzbrojit svou duši jasnozřivými silami, kdo má snahu odhalit to, čím člověk skutečně je, nemůže nesáhnout po této knize. 
 

Vázaná, ilustrace oken v Goetheanu, verše z mysterijních dramat R. Steinera (poprvé česky), počet stran 240, cena 360 Kč

Kniha zatím skladem (03/2024)

_____________________________________ 

Malá ukázka z knihy:

"Jde hlavně o to, abychom získali správný poměr ke všemu, co se dnes ze všech koutů světa odvažuje vystupovat na okultní půdě, a co přesto mnozí lidé považují za stejně významné jako poctivě míněná hluboká duchovní věda. Jde o to, abychom ve vztahu k těmto pánům získali správný pocit, chceme-li se poctivě přiznávat k duchovní vědě; tento pocit spočívá v tom, že je nejlépe ty pány ignorovat než hýčkat a podporovat ve všem tom, co produkují; abychom věděli, že by se jim vlastně mělo poradit, aby v době, kdy se zabývají podobným pisálkovstvím, byli lidstvu užitečnější a zabývali se něčím jiným, jako třeba košíkářskými pracemi. To by lidstvu prospělo mnohem více. Je nutné, abychom na tyto věci pohlédli zcela objektivně a zvykli si správným způsobem odhadnout a hodnotit současnou kulturu a její příchutě.

Budeme-li mít správné myšlenky a pocity o těchto věcech a osobnostech, tak to také dokážeme. Měli bychom, si jasně uvědomit, že tyto současné jevy lze vysvětlit, neboť víme, jak do kulturního vývoje lidstva zasahují ahrimanské a luciferské síly.

Stejně jako se mění podněty působící ve vývoji lidstva od epochy k epoše, tak se mění také vlivy ahrimanské a luciferské. Naše epocha je jistým druhem obráceného opakování egyptsko-chaldejského údobí, ale poněvadž je to opakování obrácené, také luciferské a ahrimanské síly hrají v naší době v zevní kultuře celkově jinou úlohu než ve starém věku egyptském a chaldejském. V egyptsko-chaldejské době mohla lidská duše v jistém smyslu říci: z této strany přicházejí vlivy ahrimanské a z této vlivy luciferské. Ještě v egyptské kultuře se to dalo zevně velice dobře rozlišit.

V řecko-latinské kulturní epoše se Ahriman a Lucifer setkávali – řekli bychom – přímo před lidskou duší a drželi se tu v rovnováze. Kdo dokáže hlouběji vniknout do základů řecko-latinské kultury, ten si bude moci povšimnout udržování této rovnováhy mezi Luciferem a Ahrimanem. V naší době se stalo něco jiného. Ve vnějším světě uzavírají Lucifer a Ahriman do jisté míry mezi sebou úmluvu o tom, aby své podněty v zevním světě zauzlili dříve, než se dostanou k lidské duši, takže tam, kde ve starých dobách byly nitky ahrimanských a luciferských podnětů oddělené, máme v našem kulturním vývoji uzel.

Člověk bude tento spletenec rozmotávat s velkými obtížemi; těžko se v něm vyzná. Všude v našem kulturním hnutí máme pestře navzájem propletené luciferské a ahrimanské nitky a zdravý vhled do našich kulturních poměrů nezískáme dříve, dokud si neujasníme, že v mnohých agitačních proudech a v mnohých abstraktních ideách a zevních institucích, s nimiž se v současné době setkáváme a v budoucnosti ještě setkáme, spolu působí navzájem propletené nitky luciferských a ahrimanských podnětů. Musíme si uvědomit, že ve vztahu k těmto nitkám a ke všemu, co tvoří pestrý spletenec luciferství a ahrimanství, je nutno zaujmout bdělý postoj.

Dnes nebude nikdo schopen plně se vyrovnat s tímto luciferským a ahrimanským živlem jen ten, kdo má snahu jít duchovní stezkou poznání a vyzbrojit svou duši jasnozřivými silami tak, aby jeho bytost odhalila to, čím člověk skutečně je, což však obyčejným vědomím nemůže vědět. To se stalo předmětem pravdivé duchovní vědy. Jak vyplývá z dřívějších pojednání, měli bychom si uvědomit, že vstupujeme-li do vyšších světů, musíme překročit určitý práh; pokud jsme pozemskými lidmi a svou duši jsme učinili jasnozřivou, musíme tímto prahem přecházet tam a nazpět a vždy se musíme umět chovat správným způsobem – jak v duchovním světě, za tímto prahem, tak i ve světě fyzickém, před prahem.

Také v těchto přednáškách a teď již opakovaně v našem cyklu dramat jsme poukazovali na důležitý zážitek – na prožívání prahu a na tak zvané setkání se Strážcem prahu. Je docela možné – o tom se už také mluvilo – vystoupit do vyšších světů, leccos v duchovních světech prožívat, aniž by se prošlo tímto částečně otřesným, ale z jiné strany nejvýš významným a důležitým zážitkem se Strážcem prahu. Ale pro jasné, objektivní nazírání duchovních světů je právě nesmírně důležité, aby člověk jednou toto setkání se strážcem prahu měl. Na všechno, co s tím souvisí, jsem upozornil ve svém spise Práh duchovního světa, nakolik je to možné ve spise, který tyto věci pojednává aforistickým způsobem. Leccos jsem k tomu připojil během těchto přednášek.

Pravé sebepoznání

Zde bych chtěl k charakteristice Strážce prahu už jen připojit některé jednotlivosti, neboť kdybych měl charakterizovat setkání se Strážcem prahu podrobně, musel bych mít dlouhý cyklus přednášek. Chtěl jsem upozornit na to, že člověk, opustí-li své fyzické tělo, v němž má za své okolí fyzický svět, vstoupí nejprve do světa elementárního a pak, když jeho okolím je elementární svět, žije člověk v těle éterickém, tak jako ve fyzickém světě žije v těle fyzickém. Poté co s jasnozřením vystoupí ven z těla éterického, žije v astrálním těle a jeho okolím je duchovní svět. Zmínil jsem se také o tom, že člověk může vyjít také z těla astrálního a být ve svém pravém Já. Jeho okolím je pak svět nad-duchovní. Když člověk vstupuje do těchto světů, dosahuje nakonec toho, co má ovšem vždy ve svých duševních hlubinách, svého pravého Já; již ve světě duchovním poznává způsob, jak se pravé Já, druhá vlastní bytost, zjevuje v tomto duchovním světě, totiž zahalená v živé myšlenkové bytosti. My všichni, kteří chodíme po fyzické pláni, máme v sobě tuto druhou vlastní bytost, jenže obyčejné vědomí nemůže o tom nic vědět, neboť podstatu této druhé vlastní bytosti, tohoto pravého Já, prožijeme teprve tehdy, když vystoupíme do duchovního a nadduchovního světa. Ale v podstatě vzato jako svého stálého průvodce neseme toto pravé Já vždy v sobě. Toto pravé Já je přítomné zvláštním způsobem – mohli bychom říci – ve zvláštním oblečení. Na prahu k duchovnímu světu se může toto pravé Já obléci* do všeho toho, čím jsou naše slabosti, naše nedostatky, do všeho toho, co nás takřka nutí, abychom celou svou bytostí zůstali závislí na fyzicko-smyslovém světě nebo alespoň na světě elementárním.
Se svým vlastním pravým Já se tedy setkáváme na prahu k duchovním světům. Abstraktní teosofie může velmi snadno říci, že tato druhá vlastní bytost, toto pravé Já, jsme to my sami. Vzhledem ke skutečnosti však tento výrok není příliš srozumitelný. My všichni putujeme jako naše druhá vlastní bytost v duchovním světě, ale jsme až příliš někým jiným. Když se svým vědomím zdržujeme ve fyzickém světě, pak je naše druhá vlastní bytost úplně jiná, je nám cizí, je bytostí, k níž opravdu přistupujeme mnohem odcizeněji než k jinému člověku pozemského světa. Ale když chceme překročit práh, tato druhá vlastní bytost, toto pravé Já, se obléká do našich slabostí, do všeho toho, čeho vlastně musíme zanechat, ale zanechat nechceme, protože jako fyzicko-smysloví lidé na tom ze zvyku lpíme. Na prahu k duchovnímu světu vlastně tedy potkáváme duchovní bytost, odlišnou od všech ostatních duchovních bytostí, které můžeme potkat v nadsmyslových světech. Všechny ostatní duchovní bytosti se zjevují více nebo méně ve schránách, které jsou přece jen přiměřenější jejich vlastnímu bytí, než jak je tomu u Strážce prahu. Ten se obléká do toho, co v nás probouzí nejen starosti a zármutek, ale často i hnus a odpor, obléká se do našich slabostí, do všeho, o čem můžeme říci: chvějeme se strachem, že se od toho neodtrhneme, nebo také: nejen že se červenáme, ale téměř hyneme studem, když musíme pohlížet na to, co jsme a do čeho se Strážce prahu strojí. Je to tedy setkání se sebou samým, ale v pravdě přece jen setkání s jinou bytostí.

Jenže přes Strážce prahu se tak snadno nedostaneme. Lze říci, že v porovnání s pravdivým a správným nazíráním duchovních světů je celkem snadné získat nějaké nazírání těchto světů. Není vlastně nějak zvlášť obtížné již v naší době mít jakési dojmy z duchovního světa. Ale vstoupit do duchovního světa tak, abychom jej viděli v jeho pravdě, k tomu je nutné se již nyní dobře připravit na setkání se Strážcem prahu, třebaže je nám určeno prožít toto setkání až v pozdější době, abychom je prožili správným způsobem. Většina lidí nebo aspoň velmi mnozí přicházejí až ke Strážci prahu. Podotýkám, že vždy musí jít o vědomé přicházení ke Strážci prahu, neboť nevědomě před ním stojíme každou noc. A Strážce prahu je vlastně opravdu velkým dobrodincem, že se nedává vidět, neboť lidé by ho nesnesli. To, co ve skutečnosti každou noc nevědomky prožíváme, to přivedené k vědomí vlastně znamená setkání se Strážcem prahu. Obvykle lidé přicházejí až k hranici, na níž stojí Strážce prahu. V takovém okamžiku se však s duší děje něco velmi zvláštního. Duše to totiž prožívá v zešeřelém stavu mezi vědomím a bezvědomím, nedostává se jí to úplně do vědomí. Duše chce na té hranici vidět sama sebe, jaká je, jak je závislá na fyzickém světě svými slabostmi a nedostatky, ale nemůže to snést – v 7. obrazu Strážce prahu Marie Strážce prahu oslovuje slovy:

Ty jsi vysokými duchovními mocnostmi
ustanoven zadržet tu mnohé lidi,
kteří se blíží k bráně této říše
a jen zkázu by sami sobě přinesli,
kdyby překročili její práh.

Ještě dřív, než si duše může celý ten děj uvědomit, z odporu své vědomí takřka ohluší. Takové chvíle, kdy duše ohluší své vědomí, jsou pak těmi nejlepšími záchytnými body pro ahrimanské bytosti. V 8. obrazu Strážce prahu říká Ahriman k výrokům jedné z postav:

Ti to míní dobře;
jejich slova však sedí
jen v horních vrstvách jejich duše.
Co z velkých pokladů dosud nevědomě
skrývají v duchovních základech,
to mohu ještě dlouho silně využívat.

Skutečně je tomu tak, že přicházíme ke Strážci prahu, když zcela zvláštní silou a mohutností se např. rozvinulo naše sebecítění. Toto cítění sebe sama musíme posilovat, chceme-li se vžívat do duchovního světa. Spolu s posilováním tohoto sebecítění však také sílí všechny náklonnosti a zvyky, slabosti a předsudky, které jsou jinak v zevním světě ve svých mezích zadržovány výchovou, návykem a zevní kulturou – a mohou pak hovořit jako hlas svědomí v 5. obrazu Zkouška duše:

Tak mluví zamlčená,
ne však odstraněná,
zdání zbavená,
v krvi pozůstalá
tajemná síla vášnivosti.

Na prahu duchovního světa z nitra mocně pronikají luciferské podněty, a zatímco duše má tendenci se utlumit, Lucifer a Ahriman se okamžitě spojí a následkem toho je, že člověku je zabráněno ve vstupu do duchovního světa. Hledá-li člověk poznatky duchovní vědy se svou zdravou duší a nežije v nezdravé žádostivosti po duchovních zážitcích, pak se mu na tomto rozhraní nemusí stát nic zlého. Když dbá všeho, co je třeba zachovávat v pravdivé duchovní vědě, stane se jenom to, že Lucifer a Ahriman budou pro usilující duši na prahu duchovního světa v rovnováze a člověk prostě se svou duší do duchovního světa nevstoupí.
Ale má-li zvláštní chtění - chtivost dostat se do duchovního světa, pak dojde k tomu, že skutečně nastane něco, co lze nazvat mlsáním duchovního světa. 

(...)"