Smyslově morální účinek barev – Goethe

Terapie uměním, hudbou, barvami|ROZEBRÁNO!|Nejprodávanější knihy

Cena:0.00
-1

 

Brožovaná, původní cena 138 Kč

 

Rozebráno!

 

 

 

V povědomí většiny lidí J. W. Goethe žije jako básník a především jako tvůrce Fausta. Tato knížka přiblížuje čtenářům část Goethovy Nauky o barvách a zdůrazňuje zejména objektivní účinek barev na citový život. Goethovy podněty mohou najít nové využití nejen v současné umělecké tvorbě a pedagogice, ale také v terapii psychických poruch.

 

 

Z předmluvy Jana Dostala:

 

Goethovo místo v dějinách vědy

 

V povědomí lidí našeho století žije Goethe (1748–1832) jako významný básník, jako tvůrce podivuhodných lyrických i epických veršů, řady klasicky koncipovaných dramat a především jako tvůrce Fausta. Kdopak ale ví o Goethovi-badateli? Hledáme-li poučení v encyklopediích, dozvíme se, že přispěl k chápání rostlinné podoby spiskem o Metamorfóze rostlin, kde doložil, že všechny orgány rostliny vznikají přetvořením jediného orgánu, totiž listu. A jinak, že se pokoušel o úspěch i v jiných vědeckých oborech, že přitom sice mnohdy projevoval vynikající pozorovatelské schopnosti, ale přece zůstal vcelku diletantem; a to především proto, že nedokázal přijmout zásady moderní vědecké práce, reprezentované například dílem Isaaca Newtona (1643–1727).


Z hlediska vědy o přírodě, jak ji uplatňovalo 19. a 20. století, asi není ani možné usuzovat jinak o Goethově přístupu k poznání přírody, velice odlišném od doposud obvyklých vědeckých přístupů. Otažme se: O co usiluje věda, jak ji známe? Snaží se odkrýt zákony přírodního dění, a to zákony uchopitelné naprosto jasnými pojmy. Jinými slovy, řídí se zásadou formulovanou filosofem Immanuelem Kantem (1724–1804), že v každé vědě je tolik vědy, kolik je v ní matematiky. Přírodní zákony – od gravitačního zákona přes zákony molekulární chemie až po zákony genetiky – jsou zákonitosti formulované matematicky. Jejich postupné odhalování a zachycování do přesných matematických vzorců umožnilo neslýchaný rozmach techniky v průběhu 20. století. Člověk může s pomocí těchto zákonů ovládat a řídit přírodní děje v míře, o nichž se minulým věkům ani nesnilo.

 

A přece je možné se tázat, zdali se všechno, co vnímáme ve světě, dá zachytit pojmy, které se dají převést do číselných vztahů. Zkusme pozorovat vůni růže, máty a cibule. Co nám tu bude platná matematika? Nebo chuť cukru a soli. Nebo hmatový dojem drsné a hladké plochy. A jak tomu bude v hudbě, máme-li porovnat dojem z durového a z mollového akordu? Jistě je možné poukázat na kmitočty tónů, z nichž se skládá akord dur, a na jejich vzájemný poměr, a právě tak na poměr kmitočtů u tónů akordu moll. Ale řeknou nám čísla, k nimž takto dojdeme, něco o tom, proč jeden akord na nás působí přívětivě, utěšeně, optimisticky, kdežto druhý chmurně, tísnivě nebo drásavě? Řeknou nám pouze, jak hustá vlnění doléhají k našemu sluchu, nemohou nám ale uspokojivě vysvětlit jejich působnost na naše prožívání. Obdobně u barev. Můžeme sice přesně zjistit, jaká je frekvence elektromagnetického vlnění, které vnímáme jako modrou nebo jako žlutou barvu, ale marně budeme v těchto číslech hledat vysvětlení, proč je pro naše vnímání modrá barva vždycky tmavší než žlutá nebo proč se nám zapadající slunce jeví červeně, a ne třeba zeleně.

 

Proč se vlastně věda snaží pochopit všechno pomocí čísel? Protože zůstala poplatná charakteristickým filosofickým názorům starým přes 200 let. Názorům, o něž Immanuel Kant opřel celý svůj pohled na svět, aby jím pak ovlivnil směr dalšího vědeckého úsilí. Je to přesvědčení, že naše vjemy nám netlumočí pravou skutečnost vnějšího světa, nýbrž že mají původ v našich vlastních smyslových orgánech. Jinými slovy: Obrazy předmětů, o nichž si myslíme, že nás obklopují, nepocházejí vůbec z okolního světa, nýbrž tvoří se až na naší sítnici. A čím jsou vyvolávány? Kant odpovídá: To nevíme a nemůžeme vědět. Víme pouze tolik, že cosi, co neznáme, působí na naše oko a naše oko na to reaguje představami barev a tvarů. Ale tyto obrazy jsou pouze reakcí oka na cosi nám nepoznatelného a toto nepoznatelné – Kant to nazývá věcí o sobě –, to je pravá objektivní skutečnost světa. Lidské poznání, odkázané na smysly, nikdy neobsáhne tuto skutečnost, a nemá ani smysl, aby se o to pokoušelo. Právě tak nemá význam, aby se zabývalo říší smyslových vjemů, protože ty nejsou objektivně reálné. Věda by měla usilovat o jediné: odkrývat matematické vztahy mezi smyslovými obrazy, protože tyto vztahy si uvědomujeme naprosto jasně, jsou to pro nás jediné bezpečné, jediné spolehlivé poznatky. Proto také Kant prohlašuje, že v každé vědě je tolik vědy, kolik je v ní matematiky. A věda si to vzala k srdci.

 

Ale – má Kant pravdu, že vnímáme jenom výtvory svých smyslů, ne samu skutečnost, která na ně působí? Zdá se to na první pohled samozřejmé. Bylo by přece nepochopitelně zázračné, kdyby naše vjemy plně odpovídaly skutečnostem, které je vyvolaly. Uvažme: Od určitého předmětu dopadají světelné paprsky na sítnici oka. To samo v nás ale ještě nevykouzlí vjem. Podráždění sítnice vyvolává nejprve chemický proces v sítnici, ten ovlivňuje zrakový nerv, zrakovým nervem se toto podráždění vede dále do mozku, tam vznikají další chemické procesy a teprve jejich konečným výsledkem je náš vjem. Jak by se tento vjem mohl po tolika proměnách ještě podobat prvotní skutečnosti? Nebylo by to nepochopitelné?

 

A přece se celý ten myšlenkový pochod, zdánlivě tak přesvědčivý, dá poměrně snadno vyvrátit, jak ukázal Rudolf Steiner (1861–1925) v knize Filosofie svobody (1893/4). Přijměme, říká, jeho výsledek, uznejme, že všechno, co nám zjevují smysly, je pouhopouhá subjektivní fantasmagorie, že to jsou jen a jen naše vnitřní představy, jimž neodpovídá žádná vnější realita. Všechno, co vidíme, stromy, města, oblaka, skály, hvězdná obloha, to všechno nechť tedy existuje pouze v našem vědomí, pouze v nás, kdežto příčiny všech těch představ, věci o sobě, nechť jsou nám beznadějně skryty. Přijměme to bez výhrad. Ale pak zkusme s tímto předpokladem znova projít stejným myšlenkovým pochodem, abychom si uvědomili, že stojí na hliněných nohou. Uvažovali jsme totiž o světelných paprscích vycházejících od určitého předmětu a dopadajících na sítnici: jenomže teď víme, že tento předmět vůbec neexistuje, že je pouze naší představou, zdáním, stejně jako světelné paprsky, jako naše oko, jako zrakový nerv a jako mozek. Je-li tomu tak, pak by pouze jedno zdání působilo na druhé zdání, takže i tato působnost by byla pouze zdánlivá; ve skutečnosti by vůbec k ničemu z toho všeho nedošlo a není tu vůbec nic, co by mohlo vyvolávat naše představy. Aniž bychom hned chtěli řešit filosofickou otázku vztahu mezi vjemy a skutečností, vidíme jedno: že zatím nemáme žádný důvod nedůvěřovat svým smyslům, jako jim nedůvěřoval Kant, ani tvrdit, že zkoumat údaje smyslů je zbytečné, ani že číselné vztahy jsou to jediné, co můžeme bezpečně poznávat.

 

Věda ale dodnes nepřestala vycházet z Kantova předpokladu subjektivity smyslových dojmů. Předpokládá, že zážitek modře nebo žluti není nic reálného, že reálné je pouze elektromagnetické vlnění spjaté s barvami, protože se dá měřit a vyjádřit číselně. Domysleme to do důsledků. Zeleň louky je v tom případě pouhý náš vnitřní dojem, červeň zapadajícího slunce je iluze, hvězdná obloha existuje pouze v naší hlavě. Svět nemá vůbec žádné „barvy“, vyskytují se v něm pouze elektromagnetické vlny. Není ani světlý ani tmavý; jaký je, to zůstane navždy nepochopitelné a nevyjádřitelné, protože to je v podstatě kolotoč matematických vztahů, nic víc. A my sami jsme pouhá součást tohoto neviditelného číselného víření. Tak by vypadala důsledně domyšlená představa přírodovědy o světě a o člověku.

 

Goethe by se nebyl mohl nikdy sžít s takovouto představou. Pro něho byl svět smyslů nejen krásný, ale i naprosto reálný; takový, jak jej vnímáme, vzešel z rukou Stvořitelových. Jako umělec i jako vědec chtěl Goethe pronikat k tajemstvím právě toho světa, do něhož se cítíme dennodenně zasazeni, chtěl jako umělec i jako vědec odhalovat zákony existence právě tohoto světa. Podstatu existence nechtěl hledat kdesi mimo vnímatelný svět, v říši čísel, nýbrž přímo v něm, ve smyslovém světě. Jeho pozornost neupoutávaly zákony vypočítané kdesi u psacího stolu, nýbrž zákony, které si člověk může uvědomovat a prožívat na místě, přímo v přírodě, které je možné vidět očima.

 

Tak pochopíme průběh proslulé rozmluvy Goethovy s filosoficky uvažujícím básníkem Schillerem r. 1794. Goethe mu líčil svůj archetyp rostliny („prarostlinu“), jak jej popsal ve spisku o metamorfóze rostlin – zákonitost projevující se v růstu všech rostlin, samozřejmě v nesčetných obměnách. V čem viděl tuto zákonitost? Rostlina se nejprve šíří do prostoru v listech, pak se soustřeďuje do květního kalicha. Znova se šíří na vyšším, zjemnělém stupni v květní koruně, znovu se stahuje do pestíku a tyčinek, aby se naposled rozvinula do plodu a stáhla do semínek.

 

Když Goethe Schillerovi načrtl mnoha tahy perem tuto všudypřítomnou, třikrát se rozpínající a třikrát se do sebe stahující rostlinu, potřásl Schiller hlavou a namítl:


„To není zkušenost, to je idea!“

 

Na to Goethe: „To mě jenom těší, že mám ideje, aniž o tom vím, a dokonce je vidím očima!“

 

To byl Goethe: Svět smyslových dojmů a svět myšlenek nebyly pro něho dvěma oddělenými světy; netoužil po abstraktních, životu přírody vzdálených teoriích, snažil se tvořit pojmy a myšlenky takové, aby se mohly přímo – „viditelně“ – promítat do světa, který člověka obklopuje.

 

Tak se o to pokusil i ve svém nejrozsáhlejším vědeckém díle, v několikasvazkovém Nástinu nauky o barvách. Odpuzovaly ho Newtonovy optické úvahy, nepřihlížející vůbec k povaze jednotlivých barev, nýbrž jenom k abstraktní geometrii lomu světla (o níž Goethe, neúnavný pozorovatel, navíc ukázal, že v té podobě, jak o ní mluví Newton, vůbec neodpovídá zkušenosti). Nebyl by se právě tak spokojil přístupem dnešní fyziky k barevným jevům, který převádí barvy na matematické veličiny. Už jsme se zmínili, že tato čísla nám nemohou nikdy objasnit, proč se nám něco jeví červeně, něco jiného zeleně.

 

(…)
 


Slovo závěrem*

 

Tuto práci, jež mě zaměstnávala dost a dost dlouho, mohu nakonec vydat přece jenom jako nástin, jakoby z první vody, a když teď listuji archy už vytištěnými, vzpomínám si, že kterýsi pečlivý spisovatel kdysi pronesl přání, že by svá díla viděl raději vytištěna nejprve v konceptu, aby se pak do nich pustil znova, se svěžím pohledem, protože jak se vyjádřil, všechny nedostatky nám z tisku vystupují vstříc zřetelněji než z rukopisu, byť sebeúhlednějšího.


Oč živěji muselo toto přání vzniknout u mne, když jsem před tiskem ani nemohl pročíst úplně čistý opis, protože postupná redakce těchto listů spadala do doby, která znemožňovala klidné soustředění mysli.


Kolik bych toho proto měl ještě na srdci, co bych rád sdělil svým čtenářům, jak to je nakonec naznačeno už v úvodu! Dále mi budiž dopřáno, abych v dějinách nauky o barvách připomněl i své snahy i osudy, jimiž byly stíhány.


Zde však alespoň ještě připojím jedno zamyšlení, snad nikoli na nevhodném místě, odpověď na otázku: Co může dokázat a vykonat pro vědy někdo, kdo není v situaci, aby mohl vědám věnovat celý život? Co může pořídit jako host v cizím bytě ve prospěch majitelů?


Díváme-li se na umění ve vyšším smyslu, tedy bychom si asi přáli, aby se jím zabývali jenom mistři, aby žáci byli zkoušeni co nejpřísněji, aby amatéři se cítili šťastni v uctivém přibližování. Neboť umělecké dílo má vytrysknout z geniality, umělec má vyvolat obsah i formu z hloubky vlastní bytosti, počínat si vůči látce jako vládce a používat vnějších vlivů jenom pro své vzdělání.


Ale jako i umělec má přesto z mnoha důvodů ctít diletanta, je tomu u vědeckých předmětů ještě mnohem více tak, že i amatér je schopen vykonat něco potěšitelného a užitečného. Vědy jsou založeny daleko více na zkušenosti než umění a k získávání zkušenosti mají věru mnozí lidé dobré předpoklady. Vědecké poznání se shromažďuje z mnoha stran a neobejde se bez mnoha rukou, mnoha hlav. Vědění se dá předávat druhým, tyto poklady se dají dědit, a to, co jeden vydobyl, mohou si přisvojit mnozí. Není proto nikoho, kdo by neměl právo nabídnout vědám svůj příspěvek. Za co všechno vděčíme náhodě, řemeslu, okamžité pozornosti! Všechny povahy nadané šťastnou smyslovou vnímavostí, ženy, děti, jsou s to nám sdělovat živá a správně zachycená pozorování.


Ve vědě tedy nelze požadovat, aby někdo, kdo pro ni zamýšlí něco vykonat, jí věnoval celý život, aby ji celou přehlédl a obešel, což je vůbec i pro zasvěceného vysoký požadavek. Avšak pátrám-li vůbec v dějinách věd, obzvláště však v dějinách vědy o přírodě, shledám, že mnoho z toho znamenitějšího, co bylo v jednotlivých oborech dokázáno jednotlivci, bylo začasté vykonáno laiky.


Ať už náklonnost, náhoda nebo příležitost člověka vede tím nebo oním směrem, ať už ho určité jevy obzvlášť zaujmou a získají jeho účast, zadrží ho, zaměstnávají ho, vždycky z toho poplyne vědě prospěch. Neboť každý nově objevený vztah, každý nový přístup, dokonce i to, co je nepostačující, dokonce i omyl, všechno je použitelné nebo podnětné, a není to ztraceno pro další vývoj.


V tomto smyslu se snad může i autor zahledět nazpět na svou práci s jistým uklidněním; v těchto myšlenkách může snad načerpat trochu odvahy k tomu, co ještě zbývá vykonat; a k tomu, aby předal to, co vykonal a co vykoná, účasti světa a potomstva, ne sice spokojen sám se sebou, ale s důvěrou, že splnil, co mu bylo uloženo.

 

Multi pertransibunt et augebitur scientia.**

 

 

  * Jde o závěrečné slovo autora k celé první části Goethovy Nauky o barvách.

** Mnozí přejdou a rozhojněna bude věda.